V zajetí minulosti

Kapitola třináctá

„Ehm... Nikoliv..." vykoktala Ariel. Byla stále v šoku, ale babi se jí líbila. Snažila se ji vnímat, ale šlo to těžce. Byt její babičky ji naprosto ohromil. To vlastně ani byt nebyl. Tohle bylo království. Apartmán se dvěma patry.

Že by Michael její babičce pořídil podnájem? Napadlo ji.

„Prosím, posaďte se." Vybídla je dáma a sama se posadila na gauč, velmi blízko ke své vnučce. Michael se také posadil vedle Ariel, ale z druhé strany.

Sarah si všimla vnuččina obdivného pohledu, kterým si byt prohlížela. Pousmála se. „V tomhle bytě žiju už skoro 20 let. Skoro nic se tu nezměnilo. Když umřel tvůj dědeček, přemýšlela jsem, že se vrátím do Anglie, ale všichni, koho jsem tam znala, už byli v Pánu." Pokývla nad svými slovy hlavou. „No věřila bys tomu? Většina z mých přítelkyň z mládí jsou buď mrtvé, nebo také v Americe." Michael přikývl, že vnímá, i když se začínal nudit. On sám tenhle příběh už slyšel. Stará dáma však byla celá šťastná, že se se svým životním příběhem může podělit s vlastní krví.

„Tvůj dědeček přijel do Anglie studovat a já se do něj ihned zamilovala. Byl tak pozorný." Vydechla zasněně. V tom do salónku vešla žena v černém kompletu pro služebné s bílou krajkovou zástěrkou.

„Ach, Leono, buď tak hodná a prostři čaj pro tři." Požádala ji vlídně Sarah.

"Jistě, madam." Udělala žena lehké pukrle, vrhla na hosty letmý úsměv a odspěchala. Ariel byla stále více v rozpacích. Luxusní byt, služebná... Žaludek se jí sevřel úzkostí. Pohlédla tázavě na Michaela, zda jí to nějak objasní, ale on se jen na ní usmál tím svým způsobem – nepatrně mu cukl jeden koutek úst.

Za malý okamžik se servíroval čaj, anglickým způsobem, dokonce nechybělo ani mléko. Sarah Regallis, si potrpěla na kvalitě a mohla si to dovolit. Služebná nalila čaj a vzdálila se. Stará paní si ihned čaj osladila lžičkou medu a dochutila trochou mléka.

„Michael mi říkal, že pracuješ jako tanečnice." prohodila poté babička z ničeho nic. „Bylo by asi pošetilé se domnívat, že by to bylo v jednom z těch ohavně hanebných barů, že ano?" koukla se na ni tázavě. Ariel cítila, jak bledne. Michael, ačkoliv to na něm nebylo znát, byl nejspíše také na pozoru. On sám Sarah řekl jen, že její vnučka tančí, neřekl ale kde, jak a proč. Raději do toho vstoupil.

„Jistě že ne, Sarah. Jak vás to jen napadlo? Nicméně, konečně se mi povedlo Ariel přesvědčit, aby si dodělala školu, a tak už netančí." zamlouval to. Ariel na něj překvapeně pohlédla s povytaženým obočím, ale babička si toho očividně nevšimla.

„Ó, zlatíčko! To by bylo opravdu skvělé!" usmála se. „Měla bych z tebe vážně radost, kdyby sis dodělala nějakou školu. Michael mi vyprávěl, že jsi neměla štěstí na žádné rodiče."

„No... Já... Ehm... Ano." Zhluboka se nadechla. „Sirotčinec, ani mí pěstouni, mi nedovolili dostudovat, já jen... nevím ale, co bych chtěla studovat. Už přes pět let jsem jen tančila, nevím, zda jsem vhodným kandidátem na učení." prohodila opatrně.

„Neboj se. Teď se vše změní. Něco si najdeš. Cokoliv tě bude bavit. Na peníze nedbej. Teď už jsem zde já, abych se o tebe postarala, a jak se tak dívám, nejsem sama." Staré paní očividně nic neuniklo, pak se ale na chvilku zamračila. „Velmi by mne zajímalo, kde jsi tančila..." Prohodila zamyšleně, pak se usmála a mávla nad tím rukou. „Ale to rozebereme později. Teď bych ti něco chtěla sdělit. Michaelovi jsem o tom zakázala mluvit. To víš, potřebovala jsem si být jistá, že jsi to ty. Ale už není nejmenších pochyb." prohlédla si svou fotografii z mládí a oči se jí na krátko zaleskly slzami.