TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 2

Damián z Almiony zhlédl na své poddané a zamračil se. Všichni do jednoho před ním poklekli a bylo znát, že mají strach. A aby ne. Však byl synem samotného vládce pekel. Jedním, ze dvou jeho synů, ovšem tím šťastnějším. 

Vládl své zemi spravedlivě, a i když se někdy zdálo, že život zde na zemi, je krutý, nebylo to nic, proti tomu, co musel zakusit jeho bratr Daemon z Carharu.

 Vládce pekel, zplodil dva syny. Mocné démony Damiána a Daemona. Damián zrozen na zemi, byl tím šťastnějším. Vládl Almioně, a mohl požívat všech hmotných i nehmotných statků života.

 Ovšem Daemon, zrozen na druhém břehu, v temné zemi Carharu, v samotném pekle, byl odsouzen k věčné samotě a trýzni. Nesměl opustit své temné království, a na vždy musel bloudit v temnotách. Jeho poddaní, byli mrtvé duše. Umrlci a vyžlata. Démoni, vlkodlaci a upíři. Ta nejhorší cháska, která kdy chodila po zemi. 

Carhar. Inferno. Peklo, bylo jeho domovem, a nedokázal to zvrátit ani samotný satan. Jeho osud byl nezvratný, a tak trýznivý pro jeho nejbližší. A ačkoliv se samotný vládce pekel snažil svého syna vykoupit z jeho údělu, nikdy se mu to nepodařilo. K zármutku jeho matky, i bratra.

 Jejich naděje, se upínala už dlouhá dvě staletí k jednomu cíli, najít tu jedinou, která by dokázala Daemona přivézt na svět. Dívku, která by dokázala přežít tam, kde živá duše nikdy nevročila. Kde smrtelník by nepřežil. Dívku, která by v Daemonovy probudila život. Probudila by v něm emoce. Dokázala by se zamilovat do muže, který je děsivější, než samo peklo, kterému vládne. 

„Ta dívka, je pod mou ochranou!" zahromoval Damián, „Ihned ji pusťte!" Sledoval, jak dívku odvazují, a i když sotva stála na nohou, jak byla vyhublá a slabá, stejně hrdě, přistoupila před něj a poklekla.

 Damián si ji změřil svým pohledem. Pod nánosem špíny a ohavných šatů, se jistě skrývala krásná dívka. Líbila se mu i její odvaha a houževnatost. Snad měla Elfrída pravdu, pomyslel si, když se tak na ni díval. Třeba je to právě ona. A Elfrída se nikdy nemýlila. 

Dívka špatné pověsti, leč čisté duše, jak bylo psáno ve starém Ďáblově písmu. Jen taková, je schopna vstoupit na druhý břeh, do země Carharu.

 Celá dvě století, už se pokoušeli najít onu lidskou dívku, ale žádná z nich, nepřežila tam více, jak několik dní. Buď ji roztrhali démoni. Zardousili vlkodlaci, nebo zahubili umrlci. 

Nebo ji zabil samotný vládce Carharu, Daemon. Však nejednu, zabil právě on sám. Buď ji štval před sebou na svém koni tak dlouho, dokud nepadla mrtva k zemi. Nebo ji prostě usmrtil svou silou. 

Pouhou myslí, dokázal zabít. Pohledem dokázal rozžehnout oheň. Pohybem ruky usmrtit. V jeho zemi, žádná lidská bytost, nikdy nepřežila, a nepřežije. 

Ale oni věřili starému písmu, a doufali, že ona dívka existuje. A když nyní Damián zhlížel na ni dolů, zadoufal v zázrak. Však svého bratra miloval, a nikdy nepřestal věřit, že ji jednou najdou. 

„Můj pane," vydechla Torvin roztřeseným hlasem, „děkuji vám za svůj život."

 „Mně neděkuj! To Elfrídě. A pak..., ještě zvíš, co od tebe očekávám na oplátku." Pokynul rukou, a jeden z jeho zbrojnošů, se pro dívku sehnul a přehodil si ji přes sedlo. „Ještě jsem s váma neskončil!" zahromoval Damián ke klečícím poddaným, „O trestu a vině, rozhoduji tu jen já!" Pak pobídl koně a celá družina vyrazila vpřed.