TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 10

„Snad bych pro jednou, mohl učinit výjimku." Pronesl klidně a pak vstal ze svého trůnu. Sestoupil k dívce a začal si ji zblízka prohlížet. 

Stála před ním se sklopenou hlavou a lehce se třásla. Zhluboka se nadechl, když se k ní naklonil. Její lidský pach, ho téměř vzrušoval. Už nepáchla, tak jako před tím, ale cítil něco jiného. Jeho nadprůměrně vyvinutý čich, cítil pach jejího lůna. Jejího potu a její kůže. Bylo to pro něj přímo uchvacující. 

S něčím takovým se ještě nesetkal. Nikdy nebyl tak blízko, živému člověku. Jen tehdy, chtěl-li ho zabít. Když byl poslán k němu, na druhý břeh. 

Ani v pozemské části Carharu, se s člověkem nesetkal. Natož s lidskou dívkou. A tak krásnou. Musel si totiž přiznat, že byla nádherná. 

Jeho milenky byli také krásné. Všechny do jedné, a jeho postelí, za jeho dlouhý život prošlo mnoho žen, ale všechny byli nemrtvé. Neživé bytosti. Nevydávali žádný pach. Nemuseli jíst, dýchat, ani pít. Neslyšel tlouci jejich srdce, ani bublat jejich krev v žilách. Nepotili se, a nezvýšil se jim dech, když se k nim přiblížil. Za to ona, byla pro něj jako otevřená kniha, ve které mohl dle libosti číst. 

„Vzhlédni!" Přikázal jí, a když se mu podívala do tváře, s údivem zamrkal. Ještě nespatřil tak zvláštní oči. Jedno temné, jako noc a jedno světlé, jako den. Slyšel, jak se její srdce rozbušilo silněji. Nahlas polkla, a dokonce snad zčervenala. Údivem zprudka vydechl. Stydí se před ním? Lidské emoce mu byli cizí, a zdáli se mu tak osvěžující.

 „Víš, kdo jsem?"

 „Já myslím, že..." polkla, jakoby se to bála vyslovit. Cítil její strach. 

„Správně! Jsem ďábel. Jsem vládce Carharu a říše nemrtvých. Jsem ten, který je tvým soudcem i katem zároveň!"

 „Jsem..., jsem bez viny, můj pane. Mé svědomí, žádný hřích netíží." Zašeptala ustrašeně.

 „Uvidíme." Odpověděl s opovržlivým úšklebkem, a dva kroky poodstoupil. 

„Daemone, jsi si jistý?" Vykřikla Rebeka. Věděla, co chce učinit. Proměnit se ve svou pravou podobu. A pakliže jí jeho oheň nespálí, je opravdu bez hříchu.

 „Oddělíme zrno od plev!" Zašklebil se, a naposledy se podíval do vyplašené dívčiny tváře.

 Pak roztáhl ruce a zvrátil hlavu. Z jeho hrdla se vydral jakýsi hrdelní výkřik, a když se na ní pak zadíval, Torvin zalapala strachy po dechu.

 Vypadal děsivě. Byl do půl těla nahý. Na hlavě měl dva obrovské, zakulacené rohy a jeho oči rudě planuly. Pak se jeho krásná tvář změnila. Zrudla, a celého, ho od až hlavy až k patě, pohltil oheň. Byl strašlivý. Strašidelný a nebezpečný. Tyčil se nad ní, a v jedné ruce svíral planoucí vidle. Neměl nyní na sobě svůj plášť a kápi, takže ho mohla zřít, v celé jeho kráse a děsivosti. 

„Není člověka," zaburácel jeho hrozný hlas místností, „není živé duše, která by mohla přežít v mé náruči." Řekl a pak přistoupil k ní.

 Torvin zavřela oči, a na moment se jí zdálo, že snad zapomněla i dýchat. Třásla se tak, že se sotva držela na nohou. Nacházela se v pekle, a sám jeho pán, si nyní vezme její život.

Pak ucítila jeho ruce na svých ramenou. Přivinul si ji do náruče. A když se odvážila otevřít oči, a zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře, spatřila v jeho očích údiv. Celou ji obklopoval jeho oheň, ale ona v jeho náruči, ho ani necítila. 

„Nemožné!" Vydechl satan překvapeně. Jeho oheň sálal tak široko a vysoko, a takovou silou, že vše živé, by spálil na popel. Z nikoho nikdy nezbylo ani smítko. Ihned zhynuly v jeho objetí.

 Ale ona? Dívala se na něj vzhůru, a když se lehce dotkla jeho hrudi, aby neupadla, už ten dotyk, vyvolal v něm něco, co nikdy nepoznal.