TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 17

Čas běžel, a ďábel se Torvin vyhýbal, jak jen mohl. Uběhli týdny, kdy s ní a Rebekou ani neusedl u stolu k hodování, aby nemusel čelit své touze. Proto také za celou dobu, na sebe nevzal svou lidskou podobu. 

Coby ďábel, nejedl, nepil a nepociťoval žádné potřeby těla. Až na tu jedinou. Na touhu tělesnou. Toužil po Torvin, čím, dál více. 

Její vůně, kterou byl prosycen snad již celý hrad, ho doháněla k šílenství. Nedokázal se také oprostit od toho, aby ji nesledoval. Neustále poslouchal tlukot jejího srdce, jejího tepu. Poslouchal, když spí a několikrát se již ani neubránil tomu, aby nezapátral v její mysli, při snění.

 Právě jako této noci, když zaslechl, jak se jí srdce rozbušilo jako o závod. Snila. Vzdychala ze spaní a neustále se převalovala. Slyšel každičký záchvěv jejího dechu, a neodolal, aby nevklouzl do její mysli. 

Snila o něm. To zjištění, mu vrazilo další ránu pod pás. Snila o tom, jak jí líbá. Viděl v jejím snu sebe, jak z ní strhává její šat, a kochá se jejím panenským bělostným tělem. Jak ji líbá a hladí. A jak se s ní miluje. On, ďábel. 

Ano, začínalo to být pro něj den ode dne nesnesitelnější. Jeho ďábelské tělo, jakoby se naladilo na její vlnu, a téměř neustále, cítil vzrušení. Potřebu spojení. A to tak mocnou, že kolikrát se měl co držet, aby za ní nepřišel, a nevzal si ji. 

V bolestné touze po uspokojení, pak končil v náruči svých milenek. Noc, co noc, i když cítil, že Torvin onou představou trpí. Snad doufal, že jí tím i otevře oči. Že jí dojde, že satana, milovat nemůže. Že pro ni není dost dobrý. Že vůbec není dobrý, a hoden lásky, jak byl přesvědčen. 

Jeho milenka Xantia, démonka nejnižšího řádu, však cítila, že je její pozice ohrožena. Byla chytrá, a všimla si pohledů, jejího pána směrem k oné lidské dívce, a začala na ni žárlit. A to tak moc, že spřádala plány na to, jak se ji zbavit dříve, než jí satan podlehne. 

Ten den, kdy Daemon vycházel z pokoje Xantie, ho Torvin opět viděla. Nacházel se ve své lidské podobě, protože v té jediné, mohl obcovat se svými milenkami. Ve své pravé podobě, by každou zabil. 

Byl ovšem tak rozrušený, že si jí nevšiml. Navštívil totiž Xantii po té, co jeho tělo málem vybuchlo touhou po Torvin, když zhlédl její sen. Ukojil jen na Xantii svůj chtíč, a pak od ní kvapně odešel.

 Xantia zuřila, však poznala rozdíl v jejich milování, od doby, co ten lidský červ se objevil zde. Věděla, že touží po té dívce a ne po ni, a že jen ukájí potřeby svého těla. A tak když si všimla, že Torvin ho spatřila od ní odcházet, vycítila příležitost, ji ublížit. 

„Radila bych ti," obrátila se na Torvin naštvaně, „abys dala od něj ruce pryč. Je můj! A vždy byl. Satan tě nikdy nepřijme za svou milenku. Jsi jen pouhý lidský červ, hodný opovržení. Nikdy mu nedáš to, co potřebuje. A on, potřebuje mě! Vždy to tak bylo. Už dlouhá staletí, tak se kliď odtud, než bude pozdě!"