TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 6

„Kdo je ta dívka, co jsi přivezl na svůj hrad?" Tázala se Rebeka a zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře.

Seděl na svém trůnu, s ledabyle rozhozenýma nohama, opřen do opěradla, ale z jeho tváře nedokázala vyčíst, co si myslí. Vlastně stále vypadal naštvaně a znechuceně. V jeho obličeji už několik století, nespatřila náznak emocí. Ani náznak úsměvu, či jakéhokoliv citu. Vyzařovala z něj jen síla a arogance. Bezbřehá nadřazenost a opovržení vším, kolem něj. 

Ale vlastně se mu ani nedivila. Však toto místo, bylo děsivé. Byl nucen přijmout vládu nad podsvětím, i proti své vůli. A ani sám satan, s tím nedokázal nic udělat. Jeho matka ho porodila v tomto světě, a tak sem patřil. 

Jeho moc, byla stejně tak velká, jako moc samotného pána pekel, a ve chvíli, kdy se ocitl zde, na druhém břehu, zůstal sám. 

Byl nucen zabít každého živého tvora, který vstoupil do jeho říše. A i když se všichni snažili, leč mohli, nenašli dívku, která by ho mohla milovat. Kterou by mohl milovat on, a která by v něm znovu probudila cit a touhu k životu. 

Tentokrát byla ale Elfrída přesvědčena, že ji našla. A proto také byla zde. Aby se pokusila Daemonovy zabránit v tom, ji zabít, dříve, než sám zjistí, že si to vlastně nepřeje.

 „Nevím," zavrčel, „nějaká špindíra. Páchne, jak příkop za hradem."

 „Uvrhl jsi ji do sklepení? Nezdá se ti to trochu kruté?"

 „Kruté?!" zamračil se na ni, „Může být ráda, že jsem ji hned nezabil! Ostatně..., to udělám hned, co dostanu chuť!" Rebeka jen přikývla, a po očku mrkla na Daemona. Ona dívka, byla první živá bytost, kterou sem vzal. Zřejmě ani sám nevěděl, proč to udělal, ale už to něco znamenalo, tím si byla jistá.

 „Nedivím se, že páchne, však kdoví jak dlouho, se potlouká krajinou. A musí být jistě hladová. Ve sklepení, umře hlady." 

„Alespoň to budu mít bez práce!" Odpověděl, ale stejně se Rebece zdálo, že je jaksi duchem nepřítomný. 

Podívala se do jeho krásné tváře. Byl tak podobný svému otci, až to bralo dech. Černé vlasy mu neposlušně poletovali okolo obličeje a jeho černé oči, přímo zářili. Jeho vysoká, a mohutná postava, se sotva vešla do jeho trůnu, ale i když se nacházel ve své lidské podobě, stále z něj šel strach. 

To absence jeho emocí, z něj činila děsivého. A vlastně se i divila, že se stále nenachází ve své pravé podobě. V té, která vyděsí každého, kdo ho zří. 

Za hradbami hradu, se v lidské podobě nikdy nenacházel, a většinou se neproměnil, ani když se ocitl zde. Říkal vždy, se tak cítí lépe. Nyní ale zřejmě, aniž by si to sám uvědomil, nasadil svou lidskou tvář. 

„A nechceš se trochu pobavit?" Zkusila to Rebeka. Věděla jak na něj. „Schválně, co se z ní vyloupne, když jí necháme vykoupat, co říkáš?" vzhlédla k němu, „Nech připravit koupel a uvidíme. Neříkej..., že muž jako ty, neuvidí rád po tak dlouhé době, nahé, dívčí tělo."