TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 29

Daemon se zastavil a zadíval se na dívku. Stála vedle krbu, takže oheň vrhající světlo, prosvětloval ten titěrný kousek oblečení, který měla na sobě. Dlouhá, bílá noční košilka byla tak průsvitná, že zřetelně viděl její dmoucí se prsa a tmavý klín mezi jejíma nohama. Její srdce přímo burácelo a její pach už byl tak intenzivní, že téměř nahlas zasténal.

 „Můj pane." Zašeptala, stále se sklopenou hlavou, jakoby neměla odvahu se na něj podívat.

 Hroty jejích bradavek se vztyčily a Daemon ztěžka polkl, když uslyšel vzrušený tlukot jejího srdce. Jeho klín pulsoval neukojenou touhou, a to ho ještě více rozzlobilo. Vrhl na ni pohrdavý pohled. Vůbec nechápal, proč zrovna ona. Proč tato lidská dívka, tento lidský červ, vzbuzuje v něm tak mocné touhy.

 Bylo to ale jistě právě tím, že byla tak opravdová. Všechny jeho milenky, byli neživé bytosti jako on. Nevydávali tudíž žádný pach. Neslyšel jejich srdce, ani dech. Nepociťovali žádných emocí. Zato ona, byla pro něj jak otevřená kniha, ve které mohl číst dle libosti. 

Zhluboka se nadechl a z jeho hrdla vydral se tichý sten. Vůně jejího lůna, ho tak lákala, že se téměř nedokázal udržet. Toužil po tom, se s ní pomilovat, protože věděl, že to bude výjimečné. Jiné, než s jeho milenkami. A toužil po tom už tak dlouho. Chtěl si vychutnat ztrátu jejího panenství, však pannu ještě nikdy neměl a ona ho o to připravila. Donutila ho, aby si ji vzal tam dole. 

„K čertu s tebou!" Zaklel vztekle, „Vůbec nechápu, proč jsem tě nenechal tam dole!" Měl na ní takový vztek. Ale hlavně měl vztek na sebe, protože je tělo mluvilo zcela jinou řečí. Jeho penis div neprorazil tenkou látku jeho kalhot, jak se zuřivě dožadoval pozornosti. 

„Vím, že nic nedokáže omluvit, co jsem provedla, můj pane, ale přesto vás prosím..., odpusťte." Zašeptala, ale nenašla odvahu na něj pohlédnout. Cítila z něho jeho zlost, a vůbec se mu nedivila. Byla ale rozhodnuta učinit vše, aby ji odpustil. 

„Nelze odpustit neodpustitelné! Vstoupila jsi do Srdce Carharu, a odtud nikdy žádný lidský červ, neodešel živ! Porušila jsi přísný zákaz, i když jsi věděla..."

 „Žárlila jsem, můj pane." Vydechla Torvin. Odvážila se mu skočit do řeči, protože doufala, že snad ona její pohnutka, trochu obměkčí jeho srdce. 

„Lidské emoce..." odfrkl si opovržlivě, „právě ony jsou důvodem k hříchu lidské chátry. Vůbec nevíš, co jsi způsobila! Jsi ženou satanovou. Vlastním tě! Tvé tělo, i tvou duši!" 

„Já vím, můj pane. Jsem si toho vědoma a jsem vám zcela a bezezbytku oddaná." Ač před ní stál ve své lidské podobě, vypadal hrozivě, když se zlobil, ale ona strach neměla. Naopak.

 Když se odvážila na něj pohlédnout, mezi nohama ji zacukalo touhou a proti její vůli, se jí tam rozlilo jakési příjemné teplo. Ucítil to. Cítil její vlhkost a nahlas si odfrkl.

 „K čertu!" Zaklel zase, „Vezmu si nyní to, co mi patří! Budu s tebou obcovat!" Zavrčel tak, aby ji nahnal strach. Jenže ten nepocítil. Naopak. Toužila po něm. Postavil se se svěšenýma rukama podél těla a pokynul ji hlavou, „Svlékni mě!" procedil skrz zuby, „Svlékni svého muže a dokaž mu, že jsi alespoň k něčemu užitečná."