TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 24

„Povstaň!" Poručil nakonec ďábel dívce, která klečela na zemi, se skloněnou hlavou. „Musím rozhodnout o tvém osudu!" Zamračil se na ni, „Není jiné možnosti, než ta, abych vykonal trest. Dávám ti ale na vybranou..." Zapátral v její tváři. Třásla se strachy a dýchala tak, že sotva popadala dech. Nebylo to ale touhou, jako když to cítil nahoře, ale strachy. 

To vědomí, se mu ale vůbec nelíbilo. Chápal, že zde, se strachy složí i silní muži, natož tato křehká dívka, ale přesto, to nebylo žádoucí. Měla k němu pociťovat stejné city, jako nahoře. Stále to byl on, jen snad trochu děsivější, ale jeho letora zůstala stejná. Měla to cítit a nepochybovat. 

Už to, ho trochu zarazilo. Snad Gohrires neměl pravdu. A jestli ona byla ta jediná, která mu byla souzena, měla by ho vidět stále stejnýma očima. Na moment zaváhal, a hlavou mu proběhly pochyby. Snad měl přeci jen už dávno vykonat svůj soud. Měl ji zahubit hned, co vstoupila do jeho království, a ušetřil by sám sobě spoustu bezesných nocí. Nakonec ale zprudka vydechl.

 „Tak slyš můj soud! Hranice, nebo tvoje duše!" Zavrčel rozzloben, sám na sebe. Jeho touha po ní, byla silnější, než jeho rozum a jeho povinnost. 

„Jak..., jak to myslíte, můj pane?" 

„Buď skončíš na hranici, nebo se odevzdáš satanovi! Vezmu si tvou duši. Tvé tělo, a staneš se ženou satanovou!" 

Torvin zalapala po dechu a polkla. Ještě před pár hodinami, netoužila po ničem jiném. Najednou ale jakoby jí slova zamrzla v ústech. Dívala se na něj, a třásla se. Srdce jí bušilo jako o závod, a sotva popadala dech. Jenže strachy. Ano, měla strach.

 „Tak mluv! Nebo učiním to rozhodnutí za tebe! Jedna z hranic, je připravena pro tebe!" Vykřikl vztekle, když si všiml, že se Glarkulové, všichni do jednoho, nevraživě na ni podívali. Oni by neváhali ani vteřinu. V mžiku, by bylo po ní. 

Ona nesměla váhat. Nesměla ho odmítnout, jinak by ji zabili. A jestli tomu chtěl zabránit, nezbývalo nic jiného, než jednat tvrdě. Třebas, proti její vůli. To by Glarkulové omluvili. I kdyby ona protestovala, vzali by v potaz jeho přání. Vzali by v potaz to, že se rozhodl si obstarat svou vlastní lidskou hračku. Lidskou milenku. 

„Já..., ani jedna z možností..." vydechla, ale nenechal ji domluvit. Gohrires se chystal dát Glarkulům znamení, aby skoncovali s onou lidskou nevděčnicí.

 „Budeš mou! Chci tě!" Vykřikl, a Glarkulové se zastavili, „Sám ďábel, si vezme tvou duši, a tvé tělo! Hned teď a na místě, s tebou budu obcovat, ať se ti to líbí, nebo ne!" Zadíval se na Glarkuli, kteří všichni do jednoho, už stáli pod jeho trůnem a čekali. 

Ještě naposledy mu myslí projeli pochyby, zda nečiní chybu. Však s žádnou jinou lidskou bytostí, nikdy takto nesmlouval. Jenže kdyby jednal jinak, roztrhali by ji na kusy. Musel jim ukázat, svou nesmlouvavost. I jí. 

K jeho nelibosti, ona ale evidentně netoužila ani po jedné možnosti. Jenže si zřejmě neuvědomovala, že zde není na tržišti. Zde se nedá smlouvat. A koneckonců, to byla jen a jen, její vina. 

„Svlečte ji!" přikázal a zabodl prst do vzduchu, proti ní, „A přivažte ji k obětnímu kamení. Váš pán, s ní bude obcovat!"