TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 27

Ďábel seděl na svém trůnu, ve své lidské podobě a poslouchal Torvinino srdce. S rukou pod bradou, s nohama doširoka rozhozenýma, se mračil a nevnímal nic kolem sebe.

 Bylo to tři dny, co ji přinesl ze Srdce Carharu a zachránil ji od jisté smrti. Stala se jeho ženou, a vlastnil její duši. Ale radost z toho neměl. Nehodlal svůj život spojit s lidskou dívkou, a vlastně se sám sebe celé tři dny ptal, proč to vlastně udělal.

 Spala už třetí den, a nyní ucítil, že se začíná probouzet. Potom, co si ji ďábel vzal, nebylo ani divu. Musela být slabá, však si vzal její duši, i její panenství.

 „Moc dobře víš, proč jsi to udělal." Ozvalo se vedle něho. Trhl sebou, a vztekle zavrčel.

 Ty dvě, mu tady ještě scházeli. Nebýt Rebeky, byl by tu dívku zabil, a byl by klid. A jeho všetečná sestra, se mu zase pro změnu snažila stále dělat kázání o tom, co cítí. 

„Co máš na mysli, sestřičko?!" Vyprskl vztekle, aniž by na ni ale pohlédl.

 „Proč jsi ji nenechal tam dole, navěky trpět. Moc dobře to víš, Daemone."

 „Plácáš nesmysly! Jen jsem se snažil ochránit Rebečinu hračku na hraní." 

„Přede mnou nic neskryješ. Moc dobře to víš," nedala se Diana a posadila se na jeden ze schodů, pod jeho trůnem, „tvé srdce, se začíná probouzet. Jsi zmatený z toho, že začíná bít. A začíná bít pro ni. Zamiloval ses." 

„Jsem ďábel! Zapomněla jsi snad na to?!" Vykřikl rozzlobeně. „Podívej se kolem!" pohodil rukou okolo sebe, „Cožpak já můžu mít ženu?! Která by dobrovolně zůstala zde, v pekle? Se samotným satanem?!" Nahlas se zasmál a hodil po ní planoucím pohledem. 

„Co třeba ona? Nic ji nahoře nedrží. A miluje tě."

 „Mýlíš se! Tentokrát se mýlíš, Diano! Slyšel jsem její srdce tam dole. Cítil jsem její pochyby. Bála se mě. Netoužila po tom, se mi oddat. Vzal jsem si ji násilím!" 

„Je to jen člověk. A lidé chybují. Mají strach. A tam dole..., nedivím se jí, Daemone." Vedla si svou.

 „Diana má pravdu," ozval se ode dveří Rebečin hlas, „Kdybys k ní nic necítil, nikdy bys ji nezachránil před ohněm pekelným. A ty to víš. Víš moc dobře, že je ti souzena. Kdyby ne, byla by dávno mrtvá."

 „Tak dost!" Vykřikl Daemon rozzuřeně a vyskočil z trůnu, „Vás dvě, mi tady byl čert dlužný! Nechcete zase chvíli oblažovat svou přítomností Damiána? Jeho čistá duše, bude pro vás jako balzám." 

Začal naštvaně pochodovat po místnosti. I v jeho lidské podobě, když byl rozzuřený, naháněl strach a všechno služebnictvo, už se dávno uklidilo do bezpečí. Diana s Rebekou, byli ale jediné, které se ho nebáli. Moc dobře věděli, že jen pouští hrůzu. Ač by je mohl rozmáčknout jak červa, nikdy by jim neublížil, i kdyby byl sebevíc naštvaný. 

„Připravím tvou ženu na dnešní noc." Řekla Rebeka a Daemon se zastavil v pohybu. Rozzuřeně se na ni zadíval. „Víš moc dobře, že Gohrires si pohlídá, zda dostojí svému údělu, manželky satanovy. Musíš jí přijmout do svého lože." 

 Daemonovy oči zapláli zlostí, ale věděl, že má pravdu. Gohrires bude sledovat její emoce. A pakliže zaváhá, nebo se bude vzpouzet svému osudu, zasáhne.