TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 16

Daemonova nevrlost a mrzutost, byla den ode dne horší. Nikdy, od doby co převzal vládu nad temným Carharem, nebyl zrovna dvakrát milý, a jeho poddaní a služebnictvo, mu šlo raději z cesty, ale nyní se mu vyhýbali na sto honů. 

Rebeka ovšem věděla, co se s ním děje. Vlastně měla pocit, že něco podobného, už jednou zažila. S jeho otcem. Ani jeho otec si nechtěl dlouhou dobu přiznat, že by mohl k lidské dívce, cokoliv cítit. A ona byla přesvědčena, že Daemon je na tom podobně. 

Kdyby totiž alespoň náznak čehosi, nepocítil, zabil by ji hned, co ji našel ve svém království. Nikdy by ji nevzal na svůj hrad. Byla by pro něj obyčejným, hříšným, lidským červem, jako všichni ostatní. 

Už tehdy, ho muselo něco přinutit, to udělat. A potvrdilo se to, když Torvin, jeho oheň, nespálil na popel. Něco k ní pociťoval. Přitahovalo ho to k ní. Toužil po ní, a poprvé pocítil i tělesnou touhu, ve své pravé podobě. 

Jenže od chvíle, kdy se prostě neudržel, a málem si ji v zahradách vzal, zatrpkl ještě více. Byl téměř nesnesitelný. Protivný a mrzutý. Torvin se vyhýbal, jako ďábel kříži. 

Ale Rebeka chápala, že Ďáblovo písmo nelhalo. Ona byla opravdu ta jediná, která by mohla satana naučit milovat. Byla mu souzena. A dle ní, si to uvědomoval i Daemon, jen si to prostě nechtěl za žádnou cenu připustit. 

„Mezek, tvrdohlavej!" Zaklela Rebeka, „Je úplně stejný, jako jeho otec." Nadávala, a procházela temnou chodbou hradu.

 Nepochybovala už o tom, že Torvin se do Daemona zamilovala. Však je i viděla v zahradě. Když ji satan líbal, a jeho oheň se rozhořel tak, že celou zahradu osvítil, jako za dne. Přeci sám ví, že kdyby mu nebyla souzena, zbyla by z ní jen hromádka popela, u jeho nohou. 

Zabočila do trůnního sálu, rozhodnuta, si s ním promluvit. Po cestě minula několik vystrašených poddaných, kteří div nelezli strachy po kolenou, po tom, co od něj odešli. A když vstoupila do místnosti, vůbec se jim nedivila. Seděl na svém trůnu, ve své pravé podobě a pouštěl hrůzu na své poddané. 

„Co chceš?!" Zavrčel na ni. 

„Chci s tebou mluvit. Je to důležité." Na moment zaváhal, pak ale mávl rukou a zavrčel. 

„Zmizte! Všichni!" Zařval, a během chvíle, se sál vylidnil. Opřel se do opěradla a zabodl do ní svůj planoucí zrak.

 „Ve chvíli, kdy prvorozený satanův syn, nastoupí na trůn Almiony," začala předříkávat Ďáblovo písmo, „satanův druhorozený syn, zrozen v temném Carharu, převezme vládu nad podsvětím. Jeho temná říše smrti a zmaru, budiž mu navždy jeho domovem. On, vládce podsvětí, bude mít navěky bránu na svět uzavřenu, aby znovu nenastalo bezvládí. Aby rovnováha, nebyla už nikdy narušena." Předříkala Rebeka výňatek z Ďáblova písma, stojíc pod jeho trůnem.

 „Přišla jsi mi snad osvěžit paměť?!" Zavrčel a zamračil se, „Moc dobře znám, Ďáblovo písmo! Nemusíš mi připomínat, že se nahoru už nikdy nepodívám!"

 Rebeka si povzdechla. Bylo jí ho líto. Tak moc se změnil, když se to stalo. Vědomí, že je zde navždy uvězněn, a sám, muselo být hrozné. To chápala.

 A všichni se už více jak dvě stě let také snažili, mu to nějak ulehčit. Hlavně jeho otec a matka. Ale nebylo úniku. Jeho osud byl předurčen, a s tím, nedokázal udělat nic, ani samotný satan. 

Proto také hledali onu dívku. I o ní, bylo v písmu psáno. Existovala jen jediná, za celý jeho nesmrtelný život. Lidská dívka, která by ho mohla milovat, a učinit ho šťastným. Jen si ji nesměl nechat protéct mezi prsty. Další možnost na lásku, by neměl. 

„Vím, že ho znáš," nedala se, „a proto také víš, že je to ona. Torvin je ona dívka, která se narodí jen jedna, za celý tvůj nesmrtelný život, a ty se ji nesmíš vzdát."

 „Mluvíš hlouposti!" Zavrčel na ni. Ale na Rebeku, jeho pouštění hrůzy neplatilo.

 „Ona, dívka s temnou pověstí, leč s čistou duší," pokračovala neúnavně, „čistá a nevinná. Netknutá a bez hříchu, vstoupí na druhý břeh, jako odsouzenec na smrt. Lidská dívka, s temným znamením na oku," nadechla se, když se na ni znovu zamračil, „satanův oheň ji nespálí. Ani se ho nezalekne. Ona jediná, ho vidí očima lásky. Ona jediná, se dokáže vzdát svého života, pro něj."

 „Tak dost!" Vykřikl a jeho oheň se rozhořel ještě více, „Mluvíš nesmysly! Ona je člověk, a copak můžu po ní chtít, aby navždy zůstala zde? V podsvětí? Aby se už nikdy nepodívala na zem? Aby už nikdy neviděla nikoho, kdo jí jsou drazí? Aby zde zůstala navždy uvězněna, jako já?"

 „Pokud vím, nikoho nemá," vedla si Rebeka svou, „Je sama..., a nahoře jí hrozí poprava. A pak..., vím..., že k tobě něco cítí. A ty to víš! Víš...,i to, že ty cítíš totéž." 

„Jsem satan. Pán podsvětí. Nejtemnější říše na zemi, a ten...,nemiluje. Nic necítí. Je zcela emocí prost."

 „Kdybych tě neznala, tak bych tomu snad i věřila. Proč se tak bráníš něčemu, co je nesporné? Přitahuje tě. Toužíš po ní. Sám satan, po ní touží, to už něco znamená." Překračovala své hranice, to věděla, ale neměla na vybranou. 

Musela mu otevřít oči. Přinutit ho. Však v ní vkládali naděje všichni, kteří ho milovali. A on je. I když jeho srdce přestalo bít, stále je miloval. 

Ona, jeho otec, Elfrída, a jeho sestra Diana, byli jediní, kdo za ním, sem, do podsvětí mohli vstoupit. Svou matku a bratra, už přes dvě stě let neviděl, i když tím trpěl. To věděla. I když měl možnost, je sem na jediný den v roce vzít, nikdy to neudělal, protože nechtěl, aby viděli ty hrůzy zde dole.

 „Proč sem nevezmeš svou matku a svého bratra? Na jeden den v roce je to možné. Ten den se brána otevírá."

 „Damián je anděl, a má matka..." podlomil se mu hlas, „nechci, aby viděla..., k ďasu!" Zaklel a vyskočil z trůnu. Pak hodil na Rebeku jen rozzlobený pohled, a zmizel.