TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 25

Několik Glarkulů, přistoupilo k Torvin. Strhali z ní, její oděv, a když byla nahá, dotáhli ji k obětnímu kameni, pod trůnem. Byl to jakýsi kamenný stolec, na kterém měl ďábel přijmout Torvin za svou oběť. 

Nejednali s ní v rukavičkách. Otevřeně dávali najevo nenávist, a opovrhování k ní. A nebylo divu, ďábel byl jejich pánem. A oni jeho poddaní a služebníci, kteří mu byli bezmezně oddáni. Pro ně byla jen jedním hříšníkem z mnoha.

Ještě nikdy se do Srdce Carharu nedostal nikdo, kdo by sem nepatřil, a proto byli přesvědčeni, že satan svým rozhodnutím, dělá chybu. Nemohli ovšem nic dělat. Měl právo, na ukojení svého chtíče. Měl právo na to, vzít si její duši a tělo. A tak když toto rozhodnutí učinil, mohli jen bezmocně přihlížet. Položili ji na obětní kámen a přivázali provazy. 

„Nemáš ani tušení, jaké výsady, se ti dostává!" zavrčel Gohrires nenávistně, když utahoval jeden z uzlů, „Náš pán, kvůli tobě riskuje víc, než si umíš představit! Kvůli obyčejné, lidské hříšnici," prskal nenávistně, „do Srdce Carharu, se dostanou jen ti nejhříšnější! A tudíž, jsi tu právem!" škubl silně dalším uzlem, „Nemáš ale ještě vyhráno, hříšnice! Pakliže zklameš, trest tě nemine! O to se postarám!" Utáhl poslední uzel, a poodstoupil dva kroky, od ležící dívky. To co z ní cítil, se mu vůbec nelíbilo. Ani trochu nechápal, rozhodnutí, svého pána. 

„Můj pane," otočil se na satana, který vše sledoval planoucím pohledem, „je připravena. Ovšem dovolte mi vyslovit svůj nesouhlas! Vím, že právo je na vaší straně, a nemůžu nic dělat, ale nevěřím ji. Tudíž si vynucuji práva dohledu." 

Ďábel hodil po Gohriresovy naštvaný pohled. Nicméně věděl, že to právo je jeho. A moc dobře také věděl, že on, je jeho věrný služebník. Všichni byli. Jen se ho snažil chránit.

 „To právo je tvé!" Vykřikl Satan a Gohrires poklekl před ním, se sklopenou hlavou. 

Ono právo, dávalo Gohriresovy možnost dohlížet nad satanovou ženou. Mohl se napojit na její temnou stránku. Jestli nějakou měla. Od chvíle, kdy se s ní Satan spojí, bude Gohrires jakýmsi Damoklovým mečem nad její hlavou. Bude cítit jen její temnou stránku, a pakliže jen zapochybuje, nebo proti satanovi pocítí, něco, co by neměla, může zasáhnout. 

Daemon věděl, že na to jeho služebník právo má. A vlastně ani nepochyboval o tom, že by dělal něco, co by nebylo žádoucí. Nepochyboval ani o tom, co chce učinit on. 

Ač byl sám ďábel, jeho duše byla čistá. Zbavena emocí, a tudíž nemohl pociťovat žádných citů. Ani žádných nešvarů, co obyčejní lidé. Necítil lásku a náklonnost, ale také necítil nenávist, zášť a nepřátelství. Byl jako otevřená a čistá kniha, bez jediného písmena. 

To co pocítil k této dívce, bylo něco, co neznal. Touha, která cloumala jeho tělem, byla něco, co ještě nikdy nepocítil. Nikdy by nevzal své slovo zpět, a když se rozhodl ji zachránit, a učinit z ní svou ženu, věřil, že dělá dobře.

 I když věděl, že lidské emoce jsou nestálé a vrtkavé. I když věděl, že lidem se nedá věřit, něco, jakoby v tu chvíli, zatemnilo jeho mysl. On sám ovšem netušil, že to něco, byl cit, který se v něm pomalu probouzel, a kterým lidé, zvali lásku.