TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 8

Daemon se rozvaloval na svém trůně, s jednou nohou pokrčenou. Jednou rukou se opíral na područce, a s hlavou opřenou do opěradla. Vlastně vypadal znechuceně a znuděně. Arogantně a nafoukaně. Jako někdo, kdo si je jistý svou svrchovaností a svou mocí. 

Celou dobu co se ale na dívku díval, poslouchal její srdce. Její zrychlený dech. A fascinovalo ho, jak se jí rozbušilo ještě více pokaždé, když k němu vzhlédla. Snad měl i pocit, jak jí divoce buší tep. Slyšel její dech, a to, jak jí hlady kručí v břiše. 

Divil se sám sobě, proč to vlastně dělá. Proč ji už dávno nezabil. V jeho říši, nikdy žádný živý člověk nebyl. Jen dívky, které mu sem neúnavně už dvě stě let, posílá jeho bratr, protože doufá, že se mezi nimi najde ta, která by ho milovala, a on jí. 

To je ale nemožné. Jeho srdce přeci přestalo bít ve chvíli, kdy se stal vládcem podsvětí. Jenže ona byla první, u které hned nezakusil potřebu zabít. Snad to bylo tím, že byla tak zbědovaná, zamračil se bezděky na ní. A že tak páchla. 

„Svlékni se!" Přikázal jí najednou a dívka k němu ustrašeně vzhlédla. 

„A..., ale můj pane, já..." vykoktala.

 „S králem se nediskutuje!" zahromoval, „Páchneš! Koukej se vykoupat, než si to rozmyslím, a udělám to, co jsem měl udělat už dávno!"

 Torvin polkla a postavila se. Bezděky se ohlédla po kádi, plné horké vody. Ne, že by netoužila po koupeli, ale jak se zdálo, on se nehodlal vzdálit. A ona se najednou zastyděla. Však seděl pár kroků od ní, a za celou dobu, z ní nespustil oči. 

Neměla ale na vybranou. Vztáhla ruce a povolila šněrovačku živůtku. Za chvíli z ní špinavý, a potem, prachem a blátem nasáklý šat, spadl na zem. Zůstala stát nahá, a rudá, až ke kořínkům vlasů. 

Ani se nehnula, i když se na ni dlouho díval, a neříkal nic. Nakonec mávl rukou, a odkudsi se vylouply dvě ženy, aby jí pomohli do kádě. Ponořila se až po hlavu a začali ji umývat. Drhnout a mydlit tak, jakoby z ní snad chtěli sedřít i kůži. 

A nebylo divu, však byla opravdu špinavá tak, že se pod nánosem špíny, úplně ztratila její bělostná kůže. I její vlasy, byli plné zaschlého bláta, slepené mastnotou. 

Když ji ženy pokynuly, aby se postavila, učinila tak, ale neodvážila se pohlédnout k trůnu. Styděla se, jako nikdy v životě. Nyní již ji nekryly nánosy špíny, a ona se cítila ještě více obnažená, pod jeho upřeným pohledem. 

A když ženy začali umývat její přirození, málem se automaticky znovu posadila, aby to neviděl. Ale bylo jí jasné, že tím, by ho rozčílila. Stála tedy se sklopenou hlavou a bušícím srdcem tak dlouho, dokud ženy neuznali, že je čistá, a nepomohli jí z vany ven. 

„Hotovo, náš pane." Řekli s úklonem až k zemi a rychle se vzdálili.

 Torvin zůstala stát, tak jak ji bůh stvořil, s rukama podél těla, a s hlavou sklopenou. Zhluboka oddychovala, a nevěděla, jestli to je strachy, nebo tím, že na ní stále hledí. Věděla to, i když se na něj nedívala. Však měla pocit, že jí jeho oči propalují, až na kost.