TEMNÉ HLUBINY CARHARU

Část 5

Torvin se roztřásla strachy, když v dáli spatřila obrovský, kamenná hrad. Vypadal děsivě. Tyčil se na skále, kterou obtékal černý rozbouřený potok, a celý byl obehnán vysokými kamennými hradbami. 

Těžký padací most se s lomozem spustil, a kopyta dopadající na dřevěnou podlahu mostu, vytvářela děsivý zvuk, ještě znásobený ozvěnou.

 Když ale kůň vjel za bránu a most se zavřel, připadala si, jakoby se ocitla úplně v jiném světě. Jako když se oáza, objeví na poušti. Všimla si, že stromy mají listí. Rostla zde tráva a dokonce snad i zahlédla nějaké květy. Vysela hlavou dolů, na hřbetu koně, tak neměla možnost mnoho spatřit, ale jakoby ta hrůza, zůstala za hradbami. 

Když vjeli na nádvoří, bylo kamenné a všude pobíhala spousta podivných tvorů a lidí. Její únosce seskočil z koně, a jí shodil na zem, jako pytel brambor. Chvíli se nad ní zastavil, a měřil si její na zemi zkroucené tělo pohledem. Vypadal opravdu děsivě. Zpod černé kápě viděla jen jeho rudé oči, ale mráz ji strachy přejel po zádech. 

„Zavřete ji do sklepení!" Zařval na stvoření, stojící opodál. Byli zahaleni jako on, do dlouhého pláště, a zpod kapuce na ni hleděl jen pár bílých očí. Jeden z nich ji dloubl kopím do žeber, a pak ji vzali za paže, a táhli za sebou do temného sklepení hradu.

Pán hradu jen mávl rukou, až jeho plášť zavlál a vykročil ke dveřím. Rychlím krokem, procházel svým hradem, a každý, koho potkal, se sklonil ustrašeně až k zemi. Teprve když je minul, vstali a běželi po své práci. Bylo znát, že z něj mají všichni téměř panický strach a hrůzu. Vstoupil do hodovní místnosti, který byl zároveň jeho trůnním sálem.

 „Sakra! Co tu zase chceš?!" Vydechl, když se od okna zvedla dívčí postava. 

„Nedělej, že nemáš radost. Znám tě. Na mě hrůza, kterou pouštíš, neplatí." Usmála se krásná dívka, s dlouhými, černými vlasy.

 „Nejsi tu poslední dobou, nějak moc často?!" Zavrčel nevrle a shodil svůj plášť i kápi na zem.

 „Tak často, jak jen můžu, synovče." Zašklebila se na něj.

 „Neříkej mi tak!" vyštěkl, a usedl na svůj trůn. Rozzlobeně si změřil dívku pohledem. Rebeka, sestra samotného satana, a jeho protivná teta. Byla sice o několik tisíc let starší, jak on, ale stále mladá, a krásná. 

„Dobře, dobře," usmála se smířlivě, a sedla si na jeden schod pod jeho trůnem, „tvá matka je ráda, když jsem tu, a nejsi tak sám. Víš, že ona sem nesmí. A pak, nahoře se nudím."

 „Takže jsi přišla oblažovat mě, svou přítomností?!" Hodil na ní znuděný pohled, ale Rebeka věděla, že je rád. Jí, jeho maska tvrdého, nesmlouvavého a krutého pána podsvětí, neošálila.

 Znala ho. Pamatovala si doby, kdy byl ještě bezstarostný a šťastný. Kdy pobýval v pozemské části Carharu, a se svým bratrem Damiánem, užívali si mladické radosti života. Lovili, hýřili, a naháněli děvčata. Jako všichni mladí muži. 

Jejich bratrská láska a pouto, bylo ale přetrženo dnem, kdy Damián usedl na trůn Almiony. Ten den, se naplno projevil i Daemonův osud. 

On byl zrozen zde. V podsvětí. V temném Carharu. A zde, na druhém břehu, byl také jeho domov. Musel přijmout těžký osud, který ho čekal, a převzít vládu, nad touto zemí.

 Ovšem okamžikem, kdy vstoupil do podsvětí, se zcela změnil. Jeho srdce přestalo bít, a jeho duše zčernala. Stal se z něho krutý vládce a neústupný. Každý se ho bál. Měl moc, kterou měl jen samotný satan, jeho otec. Žádný druhý, se mu nevyrovnal. A jen on, tedy dokázal onu chásku, zde, v podsvětí, udržet na uzdě.