Romantika v Londýně a jak to bylo dál

20. Kapitola: Hotelový pokoj

Niallův pohled

„Kdy už tam budem, Liame?" řekl jsem netrpělivě. Možná, že jsem netušil co budeme s Viki dělat, ale rozhodně jsem se těšil až budu u ní. „Za chvíli ty nedočkavče," řekl mi Liam a už odbočoval na hotelovému parkoviště. V rychlosti jsem vyskočil z auta, šel do hotelu a napsal Viki:

Niall: Takže, který pokoj?

Viki: 301

Niall: Díky, za chvíli jsem tam

Došel jsem do výtahu, vyjel do 3. patra a hned proti dveřím od výtahu byli dveře do pokoje 301. Zaklepal jsem na dveře a zachvíli mi otevřela moje roztomilá princezna v tričku, šórtkách a kšiltovce. „Ahoj Nialle," řekla a když se usmála trochu se červenala. „Ahoj Viki," řekl jsem a usmál jsem se na ni. „Tak pojď dál, dřív než tě někdo pozná," řekla Viki a pustila mě dovnitř. „Jo, díky" řekl jsem a šel dovnitř. Viki za mnou zavřela dveře a pak mě vedla dál. „Ještě jednou promiň, já to fakt nemyslel nějak špatně" začal jsem se znovu omlouvat, ale Viki mě přerušila: „Nech toho, už jsi se dost krát omluvil. Mně to nevadí." Usmál jsem se, když mě vedla do své části pokoje. Viki mě posadila na postel a šla do svého baťohu. „Zahrál by jsi si nějakou hru?" zeptala se mě Viki skoro mimochodem. Já na ni chvíli koukal, byla nádherná! Já se asi zbláznil nebo se minimálně bláznivě zamiloval. Dřepěla u batohu s věcma, asi v něm měla hry, ohlédla se na mě a já si až v tu chvíli uvědomil, že na ní jen koukám a neodpověděl jsem ji. „Jo, rád si něco zahraju..." řekl jsem a celý zčervenal. Viki to neřešila, otočila se k batohu a vytáhla nějakou hru o které jsem v životě neslyšel, jmenovalo se to Výbušná koťátka. „Chceš? Se mnou to nikdo nechce hrát a mě ta hra docela baví, pravidla ti vysvětlím..." řekla Viki a já hned dychtivě přikývl: „Jo, rád si zahraju, když mě to naučíš," řekl jsem a pozoroval jsem jak si jde sednout vedle mě na postel. Sedla si bokem, nohy měla hozené z postele, volné tričko na ní vlálo, bylo minimálně o 2 velikosti větší než potřebovala, z pod trička vykukoval jenom kousíček šortek a její světle hnědé vlasy jí padaly z pod kšiltovky na ramena a do obličeje. Byla roztomilá, foukla si do vlasů, aby si je dostala z očí. Nepomohlo jí to, tak jsem ji lehce pomohl já a rukou jsem ji dal ten pramen vlasů za ucho. Viki zčervenala a trochu sklonila hlavu. Jemně jsem sjel prsty z poza jejího ucha, podél čelisti až na její bradu, kterou jsem trochu zvedl, aby se mi podívala do očí. Naklonil jsem se blíž a zašeptal: „Můžu..?" Viki jen neznatelně přikývla, že smím a zavřela oči. Udělal jsem to samé a naklonil se ještě blíž až jsem nakonec ukončil mezeru mezi námi a naše rty se spojil. Byl to krásný moment! Chvíli jsme se jemně líbali, než jsem se zase odtáhl. Koukal jsem na ní chvíli a zkoumal její výraz. Líbilo se jí to a chtěla by ještě jeden nebo jsem to přehnal a takhle daleko jsem neměl jít? Ptal jsem se sám sebe v duchu a snažil se to vyčíst z její tváře. Měl jsem strach se jí na to doopravdy zeptat, měl jsem strach ze záporné odpovědi. Viki měla celé tváře červené, červenala se jako rajče. Stále měla zavřené oči a usmívala. Doufal jsem, že to znamená, že se jí to líbilo. Protože pro mě to byl nejlepší polibek mého života. Když Viki otevřela oči, koukala na mě trochu viděšeně, šťastně i překvapeně. Usmál jsem se na ni. „Co pak? Vadilo ti to? Jestli jo, tak promiň, mě to přišlo fajn..." začal jsem se omlouvat, ale Viki mě přerušila. „Neomlouvej se, mě se to taky líbilo, ale.... ty jsi po svém prvním polibku snad nebyl zaražený, jak hezký pocit to je?" řekla Viki a mě se znovu objevil úsměv na rtech. Chápal jsem ji, jestli to byl její první polibek v životě, tak chápu, že byla takhle ztuhlá a jsem rád, že se jí to líbilo. „Takže pořád jenom kamarádi... nebo už jsi si to rozmyslela a chceš víc jak to?" zeptal jsem se Viki a ona jen zavrtěla hlavou, že ne, že si to nerozmyslela. „Dobře a polibek by jsi ještě jeden chtěla?" zeptal jsem se trošku hravě. Viki se pořád červenala a zavrtěla hlavou, že ne: „Teď nechci, díky...." Všimnul jsem si jejího stydlivého výrazu, tak jsem rychle změnil téma: „Takže, jak se to hraje?" „To jsou Výbušná koťátka. Ke to karetní hra a tvým úkolem je nevybuchnout, kvůli výbušnému koťátku..." začala vysvětlovat Viki a já se přisunul za ní a koukal ji přes rameno, zatím co vysvětlovala, která karta co dělá. Poslouchal jsem ji a přitom mi šla do nosu, její nádherná vůně. Viki se ke mně postupně přibližovala, až když už končila s vysvětlování se opírala zády o můj trup.

„...Pochopil jsi nebo ne?" zeptala se mě když do vysvětlovala pravidla. „Jo, chápu. Tak rozdáme karty a zahrajem si? Myslím si, že tě porazím," řekl jsem sebevědomě a Viki se jen uchechtla a stejně sebevědomě mi odpověděla: „To se ještě uvidí, já jsem neporazitelná." „Jasný, jasný, já tě nechám vyhrát," řekl jsem a míchal karty. „Proč by jsi mě měl nechávat vyhrát? Já vyhraju i bez toho," odpověděla mi a já nám rozdal karty. „Tak uvidíme," řekl jsem s úsměvem a začali jsme hrát. Viki mi "ležela" v náruči. Měla opřená záda o moje tělo, karty si přitiskla k tělu, abych ji do nich nekoukal. Já v jedné ruce držel karty nad její hlavou a po chvíli hraní jsem se pokusil ji druhou obtočit okolo pasu, Viki mě nechala a ještě víc se zapřela o moje tělo. Bylo to fajn a já si nemohl představit hezčí moment.

Vikiin pohled

„To není fér!" protestovala jsem o hodinu později, když Niall vyhrál už po 3 za sebou a já ještě ani jednou nevyhrála. „Co není fér?  Já jsem jenom talent od přírody," řekl Niall a já ho vraždila pohledem. Naštvaně jsem mrskla černou kartou koťátka do paklu a on se smál. „Tak ty se tomu ještě směješ?! Tak víš co?! Žádné mazlení a držení si mě u sebe, skončili jsme!" řekla jsem s viditelně hraným naštváním, vykroutila jsem se z jeho náruče a šla pryč z postele. „Tak to teda ne!" řekl Niall a vstal za mnou. Já šla od postele a on šel hned za mnou. Najednou jsem ucítila 2 ruce, které mě pevně chytli okolo pasu a jedny rty, které mě začali jemně líbat na krku. „Nialle! Co to děláš? Tohle ne, známe se teprve 3. den. Já..." Vyjekla jsem, ale další větu jsem už nedokázala doříct, protože jeho rty se přesunuli z mého krku na rty, pak jsem už cítila jak si mě otočil v náruči a něžně mě líbal. Hlavou mi projížděli nejrůznější myšlenky stylu, že jsem blázen, když si ho pouštím takhle blízko k sobě už po tak krátké době, ale na druhou stranu líbí se mi. Za ty 3 dny jsme se docela sblížili, ale jestli tolik, že bych to chtěla vzít až tak daleko, nevím. Cítila jsem jak se pomalu vracíme směrem k posteli a dostala jsem motýli do břicha. Bylo mi jasné kam se to snaží Niall dovést a ku podivu mi to nevadilo. Jemně mě položil na postel vedle hromádky karet a dál jsem se líbali. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla mít svá poprvé s někým jako je Niall, ale očividně asi budu. Cítila jsem jako jeho ruce jdou pomalu k dolnímu okraji mého trička, kšiltovka už dávno zůstala někde na podlaze v pokoji, když najednou. Cvakla klika dveří od pokoje a ozval se zvučný hlas moji mamky: „Zlato už jsme zpátky!" Oba dva jsme v ten moment zkameněli. Co teď?