Romantika v Londýně a jak to bylo dál

22. Kapitola: Těžká diskuze

Liamův pohled

„Co myslíš, že se tam teď děje?" „Niall se na ni hodně těšil, myslím si, že jestli mu to dovolí, tak nezůstanou jen u polibku," odpověděl jsem Zaynovi hravě na otázku. „Taky si to myslím, ale před Niallem bych si to nikdy nahlas neřekl," odpověděl mi Zayn. Společně jsme teď seděli u mě a Nialla doma. Chtěli jsme vymyslet co udělat s mým problém s Danielou, ale moc se nám to nedařilo, prozatím jsme se k tomuto tématu ani nedopracovali. „Zayne, ale teď vážně. Já bych potřeboval poradit, jak vyřešit ten problém s Danielou. Co mám dělat? Nechci ji ublížit, ale zase na druhou stranu chci být s tebou," řekl jsem a s vážným pohledem se podíval na Zayna. „Liame uklidni se, všechno se dá vyřešit. Moc nad tím přemýšlíš, všechno to časem vyplyne," řekl a přehodil mi ruku okolo ramen. „Zayne, ty si všechno představuješ jako Hurvínek válku, takhle jednoduché to není," protestoval jsem. „Ale je, tak to vezmi logicky. Muselo se to stát někdy před tím než jsme spolu začali chodit, protože jsi sám říkal, že od té doby jsi s ní nic neměl. Spolu jsme začali chodit před 2 měsíci a je srpen, takže musela otěhotnět někdy v květnu. Což znamená, že máme ještě září, říjen, listopad, prosinec, leden, únor na to vymyslet jak jí tohle říct a v únoru nebo březnu budeš pravděpodobně táta," řekl Zayn, jako by to nic neznamenalo. „Ale Zayne mě bude teprve 19! Já ještě nejsem schopnej být táta, to nejde," řekl jsem mu lehce zoufale, ale přišlo mi, že mě vůbec nebere vážně. „Lí, uklidni se. Tímhle vztekáním nic nevyřešíš," řekl mi Zayn a já věděl, že má pravdu. „Tak co mám dělat?! Řekni! Já nevím, já mám rád Danielu, ale jako kamarádku. Ty pravé romantické city mám k tobě, ale zároveň bubu mít dítě s ní! Je mi 18 a v 19 mám být tátou?! Zayne já vážně nevím co ty si myslíš, ale pro mě to je věc ze které mám hrůzu už teď," řekl jsem a pak už bylo ticho, na tohle už mi Zayn neodpověděl.

Po chvíli mlčení Zayn odešel a já zůstal sám. Sám se svýma myšlenkami a nedokázal jsem se od tématu dítě s Danielou odklonit. Co když bude chtít abych ho s ní vychovával? Co když budu muset v sobě potlačovat to kým doopravdy jsem jen kvůli tomuhle blbýmu omylu? Tyhle úvahy mě utápěly tak dlouho až jsem se nakonec rozhodl vstát a dojed za Danielou. Vzal jsem do ruky klíčky od auta a jel cestou, kterou už důvěrně znám k jejímu domu.

Zastavil jsem na příjezdové cestě a vydal se ke vchodovým dveřím, těsně před nimi jsem se však zastavil. Mám to udělat? Chci to vážně udělat? Neublíží jí to moc? Moje hlava už byla na okraji toho že se otočím, vzdám to a vrátím se domů, když se otevřeli dveře ve kterých stála má úsměvavá přítelkyně. „Liame, co tu děláš? Myslela jsem že dneska máš do večera nahrávání," řekla mile Daniela a s naznačením abych věšel otevřela dveře. „Dneska večerní a noční nahrávání odpadlo, takže jsem si říkal, že bych mohl jít za tebou," odpověděl jsem ji jednoduše. Nikdy žádná večerní ani noční nahrávání nebyla, jen to byla moje výmluva proto abych mohl trávit večery se Zaynem místo s ní. „Tak to je super, pojď do obýváku. Můžeme se podívat na film nebo řešit důležitější věci, třeba to že bychom se měli sestěhovat, když budeme mít rodinu," řekla a mě znovu ztuhl úsměv na rtech. „Víš Dani o tom jsem přesně s tebou chtěl mluvit," řeknul jsem opatrně když jsem ji následoval do obýváku. „A o čem?" zeptala se mě, bylo vidět že má strach co řeknu, když se zastavila v půlce cesty k pohovce. „O dítěti," odpověděl jsem ji klidně a Danieli výraz se změnil ve vyděšený. „Co chceš? Na potrat nepůjdu jen kvůli tomu že jsi se rozhodl že jsi na roli otce moc mladý a neopovažuj se zdrhnout z toho že ho budeš se mnou vychovávat je to napůl i tvoje dítě!" řekla podrážděně a já hned věděl, že právě vstupují na hodně tenký led, ale musel jí to říct potřeboval jsem k ní být upřímný. „Uklidni se, posaď se a já ti všechno povím," řekl jsem co nejklidněji to šlo a k mému údivu mě Daniela poslechla a sedla si na gauč s netrpělivým výrazem kdy už spustím. Posadil jsem se vedle ní, zhluboka se nadechl abych uklidnil nervy a pomalu začal: „Takže Danielo, já už mám delší dobu věc kterou bych ti měl říct..." „No tak povídej, poslouchám, jsem jedno velké ucho," řekla netrpělivě Daniela a já se pořád snažil někde sebrat tu odvahu kterou jsem měl do té doby než jsem vešel do tohoto domu. „Víš Danielo já... Já tě nechci nutit se zbavovat dítěte, i když si na to připravený nepřijdu, ani nechci vysloveně zdrhnout, ale... Chtěl bych se rozejít..." řeknul jsem a čekal na její reakci. Daniela na mě koukala jako bych se zbláznil než pak jen tiše řekla: „Proč? To ti tolik vadí že budem mít rodinu?" Když to dořekla, tak měla slzy na krajíčku. Bylo mi jí líto vidět ji v tomhle stavu, ale věděl jsem, že jí to stejně musím říct takže jsem pokračoval: „To není ten důvod, ale víš já už od června mám přítele. Chodím s klukem, zjistil jsem, že jsem na kluky a už několikrát jsem si o tom chtěl s tebou promluvit, ale vždycky jsem měl strach, že budeš naštvaná. Já už k tobě prostě nemám žádné romantické city... Chtěl jsem být zase kamarády, ale ty jsi přišla s tím že jsi těhotná a celý můj už takhle dost riskantní svět se začal bortit jako domeček z karet. Nemůžu chodit přece se Zaynem a zároveň mít rodinu s tebou. Potřeboval jsem už tomuhle udělat stopku, proto jsem dneska přišel." Když jsem skončil, tak jsem měl strach z Danieli redakce, může být naštvaná nebo to pochopí a i kdyby to pochopila, tak pořád si myslím, že bude chtít abych s ní to dítě vychovával, což nevím jak si udržet zdraví vztah se Zaynem a zároveň s ní vychovávat dítě, ale furt je to lepší nežli, abych musel žít takovýhle dvojí život s tím, že bych za Zaynem chodil tajně. Stejně by na to Daniela časem přišla, skoro se divím že teď ještě nic netušila. Mé myšlenkové pochody narušilo až to že Daniela promluvila: „Takže to není kvůli dítěti? Ty prostě to cítíš jinak? Proč jsi mi to neřekl dřív? Já... Tušila jsem že něco není v pořádku, ale tohle jsem nečekala..." Bylo vidět, že jí to zaskočilo, ale nebyla naštvaná k mému údivu. „Promiň, vím že jsem ti to asi měl říct hned, jakmile jsem to zjistil, ale já... Nechtěl jsem tě naštvat a ze začátku jsem sám přemýšlel jestli to tak má být, ale teď už mám jasno... Chtěl bych být zase kamarády Danilo... Kamarády, kteří mají spolu dítě... Vadí ti to hodně?" řekl jsem opatrně a čekal na její odpověď. Daniela si povzdechla bylo vidět, že to zpracovává a nedivím se jí, je to hodně věcí ke zpracování. „Dobře... Já to chápu.... Sama se tomu divím, ale chápu to... Chápu vše co jsi řekl, ale potřebuji čas na promýšlení, je toho hodně... Já ti ještě řeknu svůj názor, ano?" řekla a sám jsem se divil, že nevypadala úplně naštvaně, ale určitě jsem za to byl rád. „Jo jasně, vem si kolik času budeš chtít, já... Půjdu domů?" řekl jsem trochu tázavě a Daniela přikývla. „Ano to by bylo milé, pokud by ti to nevadilo," řekla a trochu sklesle se na mě usmála. „Jo, jasně, už jdu pryč, zavolej nebo napiš, kdyby jsi chtěla se mnou mluvit," řekl jsem ještě než jsem vstal a šel ke dveřím. „Počkej ještě.." najednou se znovu ozvala Daniela. Otočil jsem se a čekal co mi ještě chce říct. „Díky, že jsi mi to přišel říct... Sice pozdě, ale přeci," řekla a tentokrát se na mě usmála takovým tím milým přirozeným způsobem. „Já vím, ale musíš chápat, že odhodlat se ti to říct bylo těžký, upřímně jsi jeden z prvních lidí co o tom ví... Máme strach ze Simona a veřejnosti tak to prosím ani ty nikomu neříkej, ano?" řekl jsem trochu nervózně. Daniela se usmála a řekla: „Neboj nikomu to neřeknu, nejsem zlá a chápu to." Její věta zněla upřímně proto jsem se jen usmál a tiše řekl: „Děkuji." Pak jsem už pokračoval v odchodu. Odešel jsem z domu, nasedl do auta a jel směrem k hotelu, kde jsem předtím nechal Nialla, protože už bylo sedm a nechtě jsem, aby Viki nebo Niall měli průšvih z toho že tam pořád je.