Šli jsme už docela dlouho až mě z toho začaly bolet nohy.
„Jak dlouho ještě půjdeme? Už mě všechno bolí" zakňučela jsem únavou.
„ješte cca 5 minut" zasmál se Petr a šel dál.
Bylo horko a já už umírala žizní.
„A řekneš mi už konečně kam jdeme?" Zeptala jsem se snad už po dvacátý.
„Už jsem ti snad stokrát řekl že ti to neřeknu"
Usmál se Petr a pozoroval můj zoufalý výraz.
„Už jenom projdeme tímhle křovím a jsme tam" řekl hrdinsky Petr.
„No koneč-" Petr mi dal ruce přes oči a vedl mě dál.
„Tak fajn" řekla jsem když jsem pochopila že mě asi nehodlá pustit. Nechala jsem se vést a vlastně jsem se ani nebála, a to je co říct když jsem nic neviděla a procházela pres ruzné kořeny a kameny.
Najednou se zastavil a dal mi ruce pryč z očí.
Otevřela jsem oči. Přede mnou bylo slunečnicové pole. Pole plné slunečnic.
„Petře" podíval se na mě s nechápavým výrazem.
„To je nádherný!" Řekla jsem s údivem.
„To je moje oblíbený místo kam nikoho neberu.
ale myslim že ty si to zasloužíš po tom co se ti stalo" řekl a zadíval se na oblohu.
To mi vyrazilo dech.
„Tak toho si budu vážit" řekla jsem a škodolibě se usmála.
podíval se na mě se zmateným výrazem.
Vběhla jsem do pole „vsadím se že mě nedohoníš!" Zasmála jsem se.
„si moc věříš" zamál se a než jsem se stihla vzpamatovat byl skoro u mě.
Skrčila jsem se a odběhla cca 5 metrů do strany. Zvadla jsem se a naskytl se mi pohled na Petra který zmateně hledal kam jsem zmizela. Zasmála jsem se „Tady!" Otočil se na mě. Teď jsem před ním utíkala rovně a bylo mi jasný že mu takhle neuteču. „Mám tě!" Zasmál se a popadl mě. „Ne!" Zapištela jsem. Rychlosti jsme oba spadli na zem a začali se smát.
Ležela jsem na zádech a Petr se najednou převalil tak že nademnou klečel a já měla hlavu mezi jeho rukama. Furt jsme se smáli.
„Já ti říkal že si moc věříš" řekl hrdě.
„To není pravda tys určitě nějak podváděl" zase jsme se začali smát.
Najednou jsme se přestali smát a jenom drželi oční kontakt. Má tak krásný modrý oči ve kterých se tak ráda topím. Petr se ke mně začal přibližovat. Já využila situace a rychle se postavila a než se stačil vzpamatovat, zase jsem zmizela v poli.
„Hej to nebylo fér!" Zasmál se Petr. „až tě chytím tak si mě nepřej" začal se smát ješte víc a rozeběhl se za mnou.
Po 10 minutách utíkání před petrem jsem vyběhla z pole a opřela se o strom a rozdýchávala jsem ten běh.
„Vzdávám se! Vyhrál si!" Zařvala jsem do pole.
Nic. Nikdo se neozval ani nevyběhl.
Rozhodla jsem se vkročit do pole a Petra najít.
„mám tě!" Zase mě skoro zrazil k zemi.
„Ne to neplatí já už se vzdala" usmala jsem se vitezne.
„a hlavně jsme to zařvala takže si to určitě slyšel" drželi jsme zase ten kouzelnej oční kontakt a já se snažila vyčist z jeho očí na co právě myslí.
„Tess" řekl Petr a pousmál se.
„ano?" Nepřestavala jsem se koukat do tech modrých očí.
Přiblížil se ke mně a já na sobě cítila jeho dech.
Cítila jsem asi 1000 motýlků v břiše.
Najednou mě políbil. Bylo to úžasný. Líbali jsme se asi 3 minuty on mě držel kolem pasu a já mu rukama zajížděla do vlasů. Chtěla jsem aby to trvalo navždy. Najdenou jsme se od sebe odtáhli a beze slov si vedle sebe lehli na záda a pozorovali první hvězdy.
Nikdy nezapomenu na moment kdy mě modrooký blonďák líbal při západu slunce v poli plném slunečnic.
