Paper Rose [Devon BostickCZ]

Chapter 13 [I KNOW WHERE IS DEVON]

**Devon Bostick**

''Maggie?''

Řekne Car a vyděšeně sleduje prasklé sklo na naší společné fotografii.

Nevím proč vyslovila její jméno, nemůže přece vidět někoho už dávno mrtvého v té fotografii.

Příjdu pomaličku blíž, abych zjistil co tam vidí, mé nožičky se klepou když procházím kolem střípků skla k bledé Carolin a malé fotce, která vše začala, tedy spíše začala náš společný příběh.

Nechápavě na ni pohlédnu, ale nevidím nic jiného než sebe a Car, usmívajíc se na osobu fotící tuto krásnou a poklidnou chvilku.

Já tuhle holku vážne nepochopím, pomyslím si a oklepu se.

Car jak to vypadá, nehodlá nic vzdát. Zvedla se ikdyž neuklidila všechny skleňené střepy a začala se otáčet do všech stran, jako by něco urputně hledala, ale nedoufala v nalezení své milované věci.

''Maggie?'' zeptala se Car o něco více nahlas se strachem v hlase.

Dlouho se však nic nedělo a naděje, kterou měla Carolin v očích pomalu vyprchávala.

''Carolin?'' ozval se hlas, který jsem já i Car skvěle poznávali. Musel jsem právě vypadat jako chlupatý pin- pongový míček. Nestává se mi totiž často že slyšíte hlas mrtvé kamarádky holky díky které je z vás možná myš.

''Maggie? Kde jsi? Co se stalo?'' chrlí na... Maggie Carolin otázky obroskou rychlostí, že ani nestačím všechny vstřebat do svého myšího mozečku.

''Maggie?'' z opakuje Maggie po pěti minutách naprostého klidu její jméno, ale ani po deseti minutách je pouze slyšet její pravidelných dech a mé občasné písknutí.

Po dvou hodinách už to vzdala.

Blížil se večer a Carolin byla už po koupeli, jídle a úklidu obrovského množství papírových kapesníků, že by zaplnili celé popelářské auto až po okraj. Venku už slunce zapadalo za kanadské mrakodrapy a já se právě chystal na svou denní dávku sýra, na kterém jsem se sta závislý. Nikdy netušíte jak je sýr výborný dokud se nestanete myší, skvěle doporučuji, ikdyž to zatím nevypadá skvěle, protože nevím jak z toho všeho ven a být znovu normální člověk s mírnou závislostí na sýru.

Carolin už seděla na gauči a natahovala se pro ovladač od televize, který byl na druhé straně dřeveného stolku. Už se skoro dotýkala špičkami svých dlouhých prstů ovladače, když začala zrnit televize.

Není to takové jako v hororech, kdy se vypnutá televize sama hlasitě zapne a vydává nepříjemné zrnění, které doprovází ducha.

Ne, tohle bylo docela jiné. Zrnění se zdálo být uklidňující, jako by to udělala Car, ale ta nebyla tak blízko tlačíte na ovladači.

A pak jsem to uviděl. Začátek konce...

Maggie.

''Carolin?'' Ozval se tichý hlas Maggie, která stála u francouzkého okna. Tedy nevím jestli stála, bylo to jako když je slunešní den a vy stojíte před velkou vytrínou tmavého obchodu a vidíte se jako v zrcadle, skoro jako kdyby jste byli duch.

''Maggie? Jak to, že tu jsi?'' zeptala se tentokrát Car jen na jednu otázku-

''Oh Car... to bych taky ráda věděla, ale jestli byli takhle všichni moji pacienti, tak to potěš koště,'' odpověděla jí Maggie s pokusem o vtip. Car znovu, dnes už snad po desáté unikla z dohledu slza, kterou zachytila na své líci.

''Ale notak Car nebreč, vždyť jsem tu. Ikdyž ne živá, ale jsetu pro tebe. Takže cokoliv si budeš přát, odpověď na každou odpověď ti dám a nikam nezmizím'' řekla a vydala se za Car jako mlha, kterou můžete vidět po vydatném dešti, který následuje horký den.

''Opravdu?'' zeptala se Car a pohlédla na ni v naději v očích a poposedla si, aby se k ní mohla Mag aspoň postavit.

''Jasně že jo! Teda až na to proč jsem mrtvá, na to sama odpověď neznám.''

''A víš tedy kam zmizel Devon?'' Oh můj bože, proč se jí ptá zrovna na tohle, vyděsím se.

Usmála se na ni.

A pohlédla na mě s porozuměním v očích.

''Car... Devon je přímo tu. Tvoje myška je Devon.''