Nevlastní sestra

34

Probudil mě rachot v kuchyni. Podívala jsem se na hodiny které mi ukazovali půl šesté ráno. Věděla jsem že Meg stává do práce a tak jsem se jí šla zeptat jestli je všechno v pořádku. Když jsem došla do kuchyně seděla u jídelního stolu a pila kafe. "Dobré ráno je všechno v pořádku?" Zajímala jsem se a posadila se na linku. "Jistě broučku všechno v pořádku promiň že jsem tě vzbudila z kapsy mi vypadl mobil a jak jsem se lekla rány spadl mi hrnek a rozbil se." Vysvětlila mi situaci. Nic jsem neřekla jen kývla a koukala do země. "Jak dopadlo řešení zápasu?" Zeptala se. "Mark s Amandou kývly na zápas s Shelly Fearovou." Odpověděla jsem s úsměvem. "S Amandou? Řekni mi že nejsem jediná která vidí jak po sobě jedou." Uculila se. "Je mezi nimi vzájemná chemie ale asi si to ani jeden nechce přiznat. Bojí se že to bude bolet." Odpověděla jsem. "Tobě někdo ublížil?" Zeptala se. "Už je to dlouho. Lhala mi." Přiznala jsem ale to bylo jediné co jsem dokázala říct. "Když budeš chtít můžeme si o tom promluvit ale teď musím vyrazit. Mám tě ráda Alex." Dala mi pusu na čelo a odešla z domu. Sledovala jsem jak si sedá do auta a vyjíždí do práce. Věděla jsem že už neusnu a tak jsem si šla dát sprchu a obléknout se.

Půl sedmé a já měla hotovou i snídani pro Elis a tátu. Pomalu jsem vešla do Elisina pokoje a sedla si k ní. Pohladila jsem jí po tváři. "Princezno je čas vstávat." Pošeptala jsem jí do ucha a ona se trochu pousmála. "Jak dlouho už seš vzhůru?" Zeptala jsem se. "Od doby co si vešla do pokoje." Zasmála se a já jí políbila. "Dole máš snídani." Oznámila jsem a odešla do kuchyně.

Po snídani jsme se rozhodli že necháme tátu spát a půjdeme do školy pěšky. Nevadilo mi to milovala jsem když jsme chodili do školy pěšky. Měli jsme tolik prostoru se chovat jako pár. "Je náročný tě nemoct políbit doma když jsou všichni doma." Oznámila Elis. "Já vím ale my to zvládneme uvidíš." Objala jsem jí kolem ramen ale protože už jsme se blížili ke škole jsem ruce dala pryč. Bez přemýšlení jsme šli rovnou k partě lidí co na nás opět zběsile mávali.

Všichni jsme se objali a zjistili kdo má s kým hodiny. Já měla zase matiku s Elis a tělocvik s Viky. První hodinu jsme měli matiku takže jsme s Elis vyrazili a zasedli do poslední lavice. Povídali jsme si dokud nezačala hodina.

Měla jsem před sebou chemii a literaturu. Přepadla mě tréma z mého textu. Proto jsem otevřela sešit a snažila se to opravit. Nebylo jak přišlo by to dobrý ale mě strach z toho to prezentovat před třídou. Vždycky mi to dělalo problém. Chemie utekla hodně rychle jako lusknutí prstů a já už stála před učebnou literatury. Bylo zamčeno takže jsem si sedla vedle na zem. Pomalu přicházeli i ostatní ale moc jsme se nebavili protože mě většina znala jen jako tu holku od Elis a někteří mě znali jako hvězdu Seattlu takže chtěli fotku podpis a tak dále. Bavilo mě to to si nemůžu stěžovat ale každý potřebuje svůj prostor.

"Dobrý den třído. Rozhodla jsem se s prezentacemi začít hned. Prvně půjdou dobrovolníci a pak začnu vyvolávat ty co se do toho moc nehrnou. Je tady někdo kdo úkol nesplnil?" Zeptala se a k mému překvapení všichni úkol splnili. Pomalu se začalo prezentovat a já nervózně čekala až padne moje jméno.

"Tak Alex pojď." Byla jsem poslední na řadě a tak jsem se postavila a šla před třídu. Cítila jsem jak se mi klepali nohy. V ruce jsem držela sešit a zhluboka se nadechla.

Proč?
Smutek ani radost,
bolest nebo snad slabost?
Štěstí či láska,

vždyť jen posměchy jsi práskán.
K čemu?
K čemu žít když nemáš světlo.
K čemu být když uvnitř je mrtvo.
Tak k čemu?
Proč se snažit píseň dohrát?
Proč mámě plýtvat slova "proč"?
Život je jeden dlouhý a znuděný kolotoč.
Proč nezavoláš o pomoc?
Proč nezakřičíš "tak už dost!"?
Proč samý pád a pád,
tak proč se máš furt chuť rvát?
Možná protože tu chceš za 10 let stát a nadále lidem pomáhat.
Možná ale není čas se nadále životem zabývat.
Možná je čas odejít a všechny blízké obejít.
Možná seš jen ve tmě ztracený anebo možná nejsi jen zraněný.
Jsi tak prázdný, tak ledově chladný.
Možná že už jsi dávno mrtvý.

Vydechla jsem poslední větu a všichni na mě s údivem koukali. Všimla jsem si některých očí který mají v sobě slzy. Není to zas tak silný ne? Ptala jsem se sama sebe. Podívala jsem se na profesorku která měla v očích slzy stejně jako pár dalších. "Běž si sednout." Šeptla a otočila se ke třídě zády. Setřela si slzy to jediné jsem viděla. Několik lidí ze třídy si mě prohlíželi a já nechápala proč. Vždyť to je jen hloupý text vyjadřující osobní bolest. Hodina skončila a všichni odešli. "Alex můžeme si promluvit?" Zeptala se mě profesorka a já kývla.

"Nezahazuj svůj talent psát. To co si nám přečetla bylo dost silný a já bych si přála kdyby si s tím pokračovala. Samozřejmě pochopím když to není tvým smyslem života ale stálo by za to se zkusit psaní věnovat více." Řekla a já kývla. Nevěděla že se psaní už déle věnuji. "Už tě nechám jít. Kdyby si potřebovala víš kde mě najít." Usmála se a já odešla z učebny. Několik očí se na mě podívalo. Chvíli mi to trvalo než mi došlo že mě při prezentaci natočil. Okamžitě jsem se podívala na mobil. Dotyčný mě v příspěvku označil takže nebylo těžký najít viníka.

"Hej Oscare příště se mě aspoň zeptej jestli to můžeš zveřejnit díky." Pohotová reakce. Nevadilo mi že to zveřejnil vadilo mi to že se ani nenamáhal mě zeptat. Nechala jsem to být a šla před školu kde na mě čekala Elis s Olim a Viky. "Nezmínila ses jak dobře umíš psát." Usmívala se Elis. "Možná protože to neumím. Byla jedna velká náhoda že se to někomu líbí třeba se v tom textu jen našli a proto se jim to líbilo." Kritizovala jsem sama sebe protože jsem nevěřila že to bylo dobrý. "Měla bys jít do talentový soutěže máš dva týdny na přihlášku." Ozvala se Viky. "Tam už je přihlášená Elis já chci vidět jak bude vystupovat." Uculila jsem se a Elis se na mě zmateně podívala. "To nemyslíš vážně." Byla naštvaná. "Máš skvěle postavený hlas byla by škoda ho celý život schovávat." Řekla jsem ale ona mě ignorovala. Bylo mi jasný že bude nějakou dobu uražená ale jak jí znám tak to moc dlouho nepotrvá jako obvykle. V tichosti jsme se tedy vydali domů a Elis nevydala ani hlásku. Fyzickému kontaktu ale neodolala a já jí dala ruku kolem ramen. Pak už konečně povolila a povídali jsme si o tom celou cestu domů.