Polibek / Stein27

50.

Petr je v nemocnici.

Tuhle větu mi Marek řekl už před půl hodinou a tak práce jdeme chodbou na pokoj kde by měl být.

Jdu první a tak nejdřív zaklepu a pak vejdu.

Je to klasický nemocniční pokoj s balkonem.

Napravo jsou dveře nejspíš od toalet a nalevo jsou dveře do poloviny otevřené takže je částečně vidět do koupelny.

Přes práh už je hlavní a obyvatelná část kde na jedné z postelí leží Petr a vypadá neobvykle nezdravě.

"Asi budu umírat každej den, když za mnou budeš chodit takhle" těžce vydechne a pohledem se zastaví na mých prsou.

Uznávám, že nebrat si podprsenku pod úplý tílko, když mám být s ním není nejlepší nápad, ale je tak milion stupňů.

"Tak já vás tady asi nechám, protože nepotřebuju vidět jak mi očumuješ sestru a stejně musím zavolat D-kopovi" kývne na něj Marek a pokoj opustí.

"Naštval si mě" sednu si k němu na postel a pohladím ho po ruce do, který mu vede kapačka.

"Málem jsem umřel, nemůžeš na mě bejt naštvaná" zasměje se a položí mi ruku na stehno.

"Právě proto naštvaná bejt můžu" jeho ruku radši sundám a na to ze sede vydere nesouhlasné zamručení.

"Bála ses o mě hodně, co?" zadívá se mi do očí a po chvíli jeho pohled spadne níž na moje rty.

"Mám tě furt ráda, je jasný, že o tebe mám strach" odhrnu mu pár vlasů z čela a palcem ho jemně hladím po tváři.

"Máš ráda nebo miluješ?" chytí mě za zápěstí, položí si mou ruku na hruď a jemně ji uchopí tou svojí.

"Nevím Petře" je těžký to říct, ale po tom co byl náš kontakt na bodu mrazu, si vážně jistá nejsem.

"Takže kdybych tě pozval na rande, odmítla bys?" nervózně si skousne spodní ret tak jako to dělá vždycky a výraz v jeho obličeji malinko zesmutní.

"Těžko říct, zatím si to neudělal" ušklíbnu se a začnu obkreslovat tetování pegase na jeho hrudi.

Na jeho tváři se znovu objeví úsměv a já mám co dělat, abych potlačila ten svůj.

Nemůže vědět jak se mnou mává už i to, že se jenom usměje.

"Dobře, až mě pustí uděláš mi tu laskavost a přijmeš ode mě pozvání na večeři?" v očích se mu lesknou jiskřičky a on pobaveně sleduje jak už asi po stý zkoumám jeho tetování.

"To je jasný, že jo" sehnu se k němu a daruji mu letmý polibek na čelo.

Pak tu jen mlčky sedíme, teda on spíš leží a navzájem si koukáme do očí.

Nikdy se pohledu na něj nenabažím, protože on je zkrátka něco, čeho nikdy nemůže být dost.

***

Cauessss, jeste to porad neni uplne ono, ale jsem zpatky! Doufam, ze jste se vsichni meli lip jak ja a uzivate prazdniny, miluju vas.