Henryho poslední klient

Kapitola 12.

Henry se po tom incidentu v baru rozhodl prostě utéct domů a vykašlat se na celý zbytek dne. Našetřeno měl dost, měl na to nárok. Doma jen seděl na gauči, držel se Davida, a většinou jen koukal do zdi. Nechtělo se mu nic dělat, neměl absolutně na nic náladu. Navíc mu stále dokola volal ten idiot. Zablokoval si snad už pět čísel, a pokaždé když zvedl to, co mu volalo, byl to on. Měl toho plné zuby, takže si včera konečně zařídil nové číslo. Momentálně si užíval ten klid a mír, když mu nikdo nevolal.

Alexovo číslo neblokoval, to už na něj bylo moc. Když mu tmavovlásek volal, nechal mobil zvonit. Po chvíli jej raději vypnul úplně. Měl strach, že to přece jen zvedne. Bylo mu Alexe líto. Bylo vidět, že ho měl opravdu rád, a přesně z toho měl Henry strach. On by neměl s nikým být. Ne, on nesmí s nikým být. Není pro nikoho dost dobrý, a už vůbec ne pro Alexe. Brzy by ho opustil, a to by neunesl. Bude pro všechny lepší, když se už neuvidí.

Celé další dny zůstával zalezlý doma a živila jej voda a spousty čokolády. Pro Davida naštěstí granule měl, takže se nemusel nutit jít do zverimexu. Jednou nebo dvakrát mu zvonil zvonek. Nehýbal se a ani nedutal. Předstíral, že neexistuje. Dotyčný to poté vzdal a znovu již nepřišel. Po týdnu nicnedělání se konečně pořádně umyl, oblékl a vyrazil pořádně provětrat Davida. Po dvou hodinách vycházky se vrátil k supermarketu, kde bígla uvázal před vchodem, pohladil a rychle zaběhl dovnitř si konečně nakoupit pořádné jídlo. Už mu bylo psychicky o něco lépe.

Domů se vracel s plnou nákupní taškou v ruce. Už už se blížil ke svým dveřím, když na protější ulici spatřil Alexe s nějakými dalšími kluky, nejspíše spolužáky z vysoké. Henry okamžitě vystartoval ke dveřím, jenže bystrý tmavovlásek jej stačil spatřit a už k němu běžel. Henry neuvěřitelnou rychlostí zaběhl do domu a zamkl za sebou hlavní dveře. Ignoroval Alexovo bušení a Davidovo nešťastné fňukání a vystoupal schody zpátky do svého bytu.

Doma seděl celý nešťastný na pohovce a v ruce svíral mobil. Prstem přejížděl po Alexově telefonním kontaktu. Chtěl mu napsat a omluvit se. Pořád dokola zprávu psal a zase ji mazal. Připadal si jako idiot. Věděl, že Alexe nechce ztratit, že ho má opravdu rád. Nejen rád. Miluje ho. Pořád na něj před spaním myslel. Na jeho doteky, na jeho polibky, na jeho...Myslel na to a dotýkal se sám sebe. Poté vždycky brečel a nadával si. I sny se mu o něm stále zdály. Nenáviděl se za to. Nenáviděl, že to nešlo zastavit.

Alex si nezaslouží takovou trosku, jako je on. Vždyť je prostitut, proč se s ním vůbec chce pořád vídat? Měl by být znechucený, někdo jako on. Nikdy nebyl. Po první noci mu přinesl kytici. S věnováním. Jako kdyby kytice sama o sobě nestačila. Přál si, aby byl do toho baru nikdy nešel ten večer. Aby Alexe nikdy nepotkal. Necítil by se momentálně tak zraněný a osamělý. Tohle byl úplně jiný druh bolesti, než na který byl dřív zvyklý. Nelíbilo se mu to, ani trochu. S touhle bolestí se nedá vypořádat sebedestruktivním sexuálním životem.

Po dvou týdnech, ve kterých vypadaly všechny dny podobně, se konečně rozhodl vrátit zpátky do práce. Začal si na sobě vydělávat tak usilovně, že večer pak sotva zvládal chodit. David ho musel na procházkách doslova táhnout za sebou a doma na něj neustále kňučel. Ani pamlsky a mazlení jeho stížnosti nedokázaly zastavit. Přestal brečet, až když si s ním v noci lehl do postele a objal ho. I ten pes nejspíš cítil jeho nevolnost.

V sobotu se chystal vyrazit s Davidem na procházku brzy ráno, aby se konečně pořádně prošel. Dal si dobrou snídani, obul pořádné boty a už už vycházel z bytu, když se náhle prudce zastavil před vchodovými dveřmi. Měl nepříjemný pocit v žaludku. Nahlédl do kukátka a srdce se mu zastavilo. Za dveřmi stál ten magor Elijah Walker. Nejenže magor byl jak předtím, tak tím, že tady vůbec byl. On se tak i tvářil. Henry sevřel Davidovo vodítko pevněji a tělo se mu zalilo úzkostí. Ozvalo se zabouchání a on nadskočil.