The maze runner: Test labyrint

15.

Když jsme už dokreslili schéma labyrintu, brány už byly dávno zavřené. Ani jsem netušila, že jsme to kreslili tak dlouho, no i když jsem to spíš kreslila sama. Minho slíbil, že pomůže, ale furt tam mluvil o něčem. Ale ani mi to nějak nevadilo, bylo to takové uklidňující.

Šla jsem směrem ke kuchyni, protože jsme vynechali oběd a teď už byl dávno čas na večeři. Takže není divu, že nám oběma vyhládlo. Minho ještě říkal, že to potřebuje sbalit a pak, že mě dožene. A tak jsem si vzala od Panvičky večeři a šla jsem ke stolu, kde seděl Newt, Chuck, Alby a Gally.
,,Kde jsi byla celý den?" Zeptá se Newt, když se sama usadím.
,,Já myslela, že ti to Minho říkal." Odpověděla jsem trochu zmateně.
,,Jo to jo, ale to jste tam byli tak dlouho?" Zeptá se trochu nevěřícně.
,,No když se tam Minho celou dobu vykecával a práci nechal na mě." Mykla jsem rameny na znamení, že je to vlastně jedno.
,,Hezká kytka." Řekne Gally do hrobového ticha, který nastane po mé odpovědi. Gally je fajn kluk, někdy je trochu víc namachrovaný a stojí si za svým slovem, ale i přes to ho mám ráda. Všimnu si květiny, kterou mám zastrčenou za uchem. Vlastně jsem na ni úplně zapomněla.
,,Jo díky, tu mi dal Minho." Uchechtla jsem se. Ostatní se z ničeho nic začali smát. Vlastně ani nevím proč. Nic vtipného na tom nebylo. Ale Newt reagoval jinak. Opadl mu úsměv a spíš vypadal docela naštvaně. Ale raději jsem to neřešila.

Vedle mě se někdo usadí a dá ruku kolem mých ramen. Když se k němu otočím všimnu si, že je to jenom Minho. Položil si večeři a pak zabalený kus papíru. Já hned poznám, že je to, to na čem jsem dnes celý den dřela.
,,To si to sem musel dotáhnout?" Zeptám se ho, ale v obličeji mám stále nasazený úsměv.
,,Přece jsem kluky nemohl připravit o tu nádheru, co jsi překreslila." Mrkne na mě. Otočím se k ostatním a všichni se usmívají, teda kromě Newta, zase.
,,Ukážeš nám to dneska na radě kápů." Pousměje se Alby. Ale já svůj pohled právě věnuji Newtovi, který se nasraně věnuje své večeři. Následně si všimnu jeho druhé ruky pod stolem. Byla založena v pěst. Položím svoji ruku na tu jeho, abych získala jeho pozornost a nebo ho aspoň trochu sklidnila. On se na mě koukne úplně stejným pohledem, jak koukal do jeho večeře.
,,V pohodě?" Šeptnu ustaraně. Fakt se nerada na něho dívám v tomhle stavu. On jen mykne rameny a dal se věnuje večeři.

Po chvíli prudce vstane od stolu, dá Pánvičkovi špinavé nádobí a odejde.
,,Co je s ním?" Zeptá se překvapeně Minho. Kluci jen naznačí, že nemají vůbec ponětí. Pak zvrátí pohledy na mě.
,,Má já vědět? Jdu za ním." Řeknu a odejdu. Venku si ho všimnu, jak kope do nějakých kamínků. Tak se vídám za ním.

,,Co to mělo být?" Zeptám se ho, když za ním konečně dojdu.
,,To mi spíš řekni ty." Řekne trochu zvýšeným hlasem.
,,Já?" Zeptám se ho. Absolutně nemám tušení o čem mluví.
,,Nehraj blbou Sydney!" Křikne na mě.
,,Nekřič na mě!" Okřiknu ho naopak já. Nemám ráda, když na mě někdo řve. Hlavně ne po těch incidentech.
,,Viděl jsem vás včera ráno s Minhem. I dneska u sítích a pak jste spolu strávili celý den. Je na tom něco divného Sydney, Víš?" Stále řve. Asi to potřebuje ze sebe dostat. Ale stejně, když tu řve někdo, na kam mi tak strašně záleží, rve mi to srdce a chce se mi brečet.
,,S Minhem jsme jen kámoši, nic víc." Snažím se ohradit, jenže on mě stejně neposlouchá.
,,Ne Sydney, ty si se mnou jen hraješ a mě už to přestává bavit." Okřikne mě zase Newt. Já už to nevydržím a začnou mi po obličeji stýkat malé slzy.
,,Newte tohle nejsi ty. Tohle je ten bručoun, o kterém mi říkali kluci." Snažím si přestat brečet, ale nejde to. Tak si aspoň utřu některé slzy.
,,Jací kluci? Minho, že?" Na tohle jen přikývnu. Ale ne jen Minho, říkal mi to i Pánvička, ale toho teď raději zmiňovat nebudu.
,,Jestli jsi chtěla abych zase byl ten bručoun, tak jsi se tenkrát měla zabít, jak jsi měla v plánu!" Okřikne mě zase. Ale tohle hodně zabolí, totálně mě to dostane. Když se po střebání toho šoku podívám na Newta, jde na něm vidět, že lituje toho, co právě řekl. Ale zase si uvědomoval, že zpátky to vzít už nemůže.
,,Tenkrát, když jsi mě políbil, nevypadal jsi, že bys chtěl abych se zabila." Řeknu konečně, když najdu nějaká slova. Ale stejně to ze mě leze jako z chlupaté deky.
,,Já políbil tebe? To ty jsi políbila mě." Snaží se mi upřesnit na pravou míru. No tak to ne, to on políbil mě, ale nehodlám se s ním hádat. Vlastně se s ním teď už hádám, takže je to jedno.
,,Jo? Tak se nemusíš bát, už se to nikdy nestane!" Okřiknu ho a chci odejít.
,,Syd počkej." Řekne už normálním hlasem. Tentokrát, jsem ale nasraná já. Přiblížím se k němu jenom na centimetr.
,,Ještě jednou mi řekneš Syd a dalšího dne se nedožiješ!" Začnu mu vyhrožovat. Ale Newt mě místo toho začne líbat. Chvilku se nechám, protože mi to fakt chybělo. Ale pak si uvědomím, že jsem na něho naštvaná, tak se od něj odtáhnu.
,,Před chvilkou mě názveš děvkou a teď mě políbíš? Na to je moc pozdě Newte. Tímhle už nic nezpravíš! Řekni mi, až se budeš zase chovat normálně." Okřiknu ho a odejdu někam směrem k lesu.
,,Kam jdeš?" Křikne mým směrem, ale teď už je to zoufalé a starostlivé. Já vlastně ani nevím kam jdu, prostě potřebuji být sama. Otočím se k němu a ukážu na něj prostředníček a následně odejdu.

xxx

Další kapitola je venku. Tak co, jak se vám líbí? Případně se omlouvám za chyby.

Byl Newt naštvaný oprávněně? A co myslíte... Budou rozhádaní ještě dlouho? třeba navždy. Nebo se brzy usmíří? Reagovali byste stejně, kdybyste byli na místě Newta, případně Sydney?

Chcete vědět víc? Na novou kapitolu se můžete těšit v Úterý.

S láskou 🌌🤍