Vím, že tahle kapitola je trochu nereálná, ale nic lepšího, reálnějšího mě nenapadlo. Tak za to se omlovám.
Enjoy ❤
--------------------------------
Když mě Lesiee zatáhla do té chodby, byla jsem v šoku.
'Lesliee!!' Zavrčela jsem.
'No co je? Chceš někoho potkat? Tak pohni, za chvíli si nás někdo chytne.' Vzala mě za ruku, a začala utíkat. Po chvilce jsme už za sebou slyšely ochranku, jak na nás volá, a jak za námi běží.
Vůbec jsme netušily, kam běžíme, hlavně že běžíme. Motaly jsme se v těch uličkách, různě kličkovaly, jen aby nás nechytili. Pak jsme ale vběhly do slepé chodby. Jediná možnost bylo vběhnout do nějakýh dveří.
My měly sakra štěstí, když se zrovna po naší levici otevřely jedny dveře. Vycházel z nich nějaký kluk, ale my ho rychle natlačily zpět dovnitř a přibouhly dveře, abychom se zbavily ochranky.
Rozdýchávaly jsme náš běžecký výkon, zatím co ten kluk zřejmě vůbec netušil co se děje.
Nekoukala jsem se na něj, protože jsem měla ruce opřené o kolena a hlavu skloněnou. Ale pak pan neznámý promluvil, a já myslela, že se mi zastaví srdce.
Podívala se na něj, a dala so ruku před pusu, abych nezačala vřískat.
Před náma stál Louis Tomlinson. On v tom momentě začal křičet
'Ochranka, och-.' Ale naštěstí Lesliee byla při smyslech, a dala mu ruku před pusu, aby ho umlčela, a tím pádem aby nepřivolal ochranku.
Já se po chvilce taky probrala, a začala ho prosit, ať nikoho nevolá. Celou dobu na mě strašně divně koukal, a já z něj nespustila ani na vteřinu oči.
'Kdo jste, a co jste zač?' Vyprskul ale pořád nespouštěl oči z mých očí.
'Já jsem Lesliee, a tohle je Lila. Byly tam otevřené dveře, a myslely...' Řekla Lesliee a sklonia hlavu.
'Víte ale, že je to porušení zákonu?' Zdálo se, že ho naštvanost přechází.
'Víme.' Řekla jsem, a sklonila jsem hlavu, tak, jako před chvílí Lesliee.
'Prosím. Pomoz nám...' Řekla jsem až moc smutně na to, že pravě zažívam nejlepší chvíle svého života.
'Jak sakra?' Louisovi se zřejmě vracela jeho naštvanost.
'Dostaň nás odsud.' Lesliee se na něj znovu podívala, a hned po tom, mě nenápadně kopla do nohy, zřejmě na znamení toho, abych zvedla hlavu.
Zvedla jsem tedy hlavu, a viděla, jak na mě Louis celou dobu zírá. Připadala jsem si trošku trapě, protože jsem nevěděla proč takhle zírá.
'Ehm. Já... můžeme se s tebou vyfoti?' Vykoktala jsem ze sebe.
'Jo...jo, jasně.' Řekl, a nahodil ten jeho roztomilý úsměv.
Parkrát jsme se vyfotily všichni, pak jen s Lesliee a pak jen já. Mám radši fotky, kde jsme celí, ne jen selfie.
Když nás Lesliee fotila, Louis dal ruku kolem mého pasu, a ja jen cítila jak se celá klepu. Po chvilce jsem svou ruku obmotola kolem jeho ramen, a usmála se. Potom jsem ho ještě objala, ale cítila jsem se tak trochu trapně, z celé téhle věci.
'Odkud jsi? Tvá angličtina je dobrá, ale není to tvůj jazyk.' Zeptá se mě Louis, a já se začnu červenat z toho, že na mě mluví.
'Z Paříže.' Řeknu už trochu sebejistěji.
Místo odpovědi se mi dostanej jen úsměvu. Počkat, jen? Vždyť tohle je jako splněný sen.
'Počkate tady, nikam se odsud nehnete!' Přikázal nám Louis, a vyšel z místnosti, a ja si v tom okamžiku dala pusu před pusu, abych se trochz oklidnila. Skočila jsem Lesliee kolem krku, a začaly mi znovu téct slzy. Možná štěstím, a nebo taky strachem, že se už nevratí.
'Vedly jsme si dobře Lilo! Ale Bože! Já tomu pořád nemůžu uvěřit.' Řekne a utře si slzu stékající po tváři.
Stály jsme tam, držely se za ruce a hleděly na dveře.
Uslyšely jsme, jak na chodbě někdo běží, tak jsme se schovaly za roh, kdyby to náhodou byla ochranka, aby jsme nebyly tak moc vidět.
Dveře se otevřely, a vešel tam Louis, a za ním vystrkoval hlavu Niall. Který se v momentě co nás spatřil začal strašně smát.
Já si znova dala ruce před obličej a pokoušela se vstřebat slzy. Běžela jsem k němu, abych ho objala, ale on se pořád jen smál. Nevím, kde jsem vzala tu odvahu, ale natáhla jsem ruku k Louisovi, a chytla ho za rameno, a přitahla do hromadného obětí.
Bylo docela marné pokoušet se zkrývat slzy, protože mi to stejně moc nešlo.
Když jsem je pustila, obejmula je Lesliee. A já se Nialla zeptala, co je k smíchu, a on jen.
'Tak třeba to, že jste sem dostaly. Nebo že vás nechytili?'
No dobře. Je to trochu praštěný, ale je to jako splněný sen. Doslova.
'Teď Vás musím dostat ven. Nialle ty protáhni těma dveřma co byly otevřeny Lesliee a já zadním vchodem Lilu.'
O můj Bože. On si pamatuje jak se jmenuju!! Dobře Lilo, dýchej. Nádech, výdech. Kdyby slyšeli moje myšlenky, smáli by se ještě víc.
Niall šel jako první, a za ním šla Lesliee.
Louis si vzal šedou mikinu, která ležela na stole, a vedl mě chodbou až k "exit". Cítila jsem, jak mě bodá u srdce, že tohle skončí. Těhle deset minut si budu pamatovat navždy.
Přišly jsme k východu, a já se mu naposled zahleděla do očí. On ale udělal něco, co by mě nikdy nenapdalo. Vzal mě za ruku, a řekl.
'Doufám, že znáš Montreal.' A otevřel dveře, nasadil si kapuci, a vyběhl ze dveří, a já tím, že pořád svíral mé zapěstí v té jeho, musela následovat.
Tak nějak jsem vůbec nechápala, o co jde. Ale bylo mi to docela jedno. Byla jsem šťastná jako nikdy předtím, ale zároveň jsem se bála jako nikdy předtím.
Proč jde se mnou? Proč se ptal na to, jestli znám Montreal? Proč poslal Lesliee domů, a mě táhne neznámo kam? Mám se bát? Tolik, a ještě víc otázek mi běhalo v hlavě, mezitím, co jsme mlčky běžěli co nejdál od arény a co nejdál od fanynek.
--------------------------------
Omlouvám se za chyby, a také za to, že další kapitola je až po tak dlouhé době.
Děkuji za přečtení, a doufám, že se vám to alespoj trochu líbilo.
ledarenda
