Upřímně, na jednu stranu mě to mrzí. Ve spoustě věcí nás to omezuje. Nemůžeme jít ven, aniž bychom se báli toho, že nás uvidí fotografové, a udělají z toho mediální poplach. Ale na druhou stranu, zatím si užívám to, že jsem s ní, ale nikdo mě nezná, a já mám klid. Bohužel jsem si víc než jistá, že se to zanedlouho změní, a pravděpodobně to všechno dost zkomplikuje.
Love is never simple.
---------------------------
Ten den večer.
S Louisem jsme opět jeli na to stejné místo, co včera, a opět to byl jeden z nejkrásnějších zážitků vůbec. Musela jsem ale být o něco dřív doma, protože mám taky nějaké povinnosti do školy, i když toho teď na začátku školního roku není moc.
Dnes rodiče byli doma, takže Deneris byla u sebe doma, v centru Paříže, kde má Deneris nádherný, útulný byt, do kterého chodím velmi často. Obzvlášť, když si potřebuju pročistit hlavu od zbytečných myšlenek, a potřebuju být sama.
Po večeři jsem si chvilku hrála s Jayem, a potom se šla nahoru učit maturitní otázky.
Zapla jsem si laptop, a pustila si Spotify a otevřela si složku, kde mám fotky z léta, z kurzu. Měla jsem strach je ze začátku otevřít, protože by mi asi nebylo úplně nejlíp... Všechno s Louisem bym se mi vrátilo, a já bych trpěla. Teď je to ale něco jiného, Louis je tady, takže se na to podívat můžu.
Koukala jsem na ně, a bylo mi do pláče. Ty lidi mi tak moc chybí... Tina, Teri, Lesliee, Jasmine... Pomalu ale jistě jsem se dostala k fotkám z koncertu... Připadala jsem si poněkud divně... Byla jsem jen na obyčejná fangirl, vlastně jí pořád jsem, jen jsem mám menší výhodu v to, že s Louisem moho trávit více času...
Rozhodla jsem se, že další den zavolám Lesliee, a řeknu jí o Louim. Protože je to z jedné strany taky díky ní, kdyby nebyla tak praštěná, nepotkala bych je.
Chybí mi... Chybí mi všichni z kurzu, ale přece jen, Lesliee nejvíc. S ní jsem prožila všechno. Dobrý, i zlý. A to všechno jen během 14 dní...
----------------
Večer jsem se pokoušela se naučit alespoň jednu maturitní otázku, ale stejně mi myšlenku pořád běhaly k Louisovi.
Večer, ještě předtím, než šel spát, tak mi zavolal.
"Louisi?" Řekla jsem do telefonu, když jsem jeho hovol přijmula.
"Lilo?" Odpověděl mi.
Chvilku bylo ticho, ale pak zašeptal, ale tak, abych to slyšela.
"Chybíš mi..." Slyšela jsem, jak z jeho hlasu smutek. Co se děje? Nezvládne to beze mě jeden den?
"Ty mně taky Loui..." Zvedla jsem se, a šla si sednout k oknu, po kterém ztékaly kapky deště. Tohle všechno mi přišli strašně moc depresivní, déšť, svetr, čaj, Louis, bohužel, Louis na telefonu, a ne vedle mě.
"Lilo... Jsem na letišti."
NE. NE. NE. NE.
Déšť. Jo, přesně takhle jsem si v tu chvíli připadala... Nebyla jsem schopna vydat ze sebe hlásku.
"Kluci mě potřebují v Londýně, něco se stalo. Věř mi, dobrovolně bych bez tebe neodjel."
To jsou pro něj kluci sakra přednější? Sakra, vím že jo. Ale proč? Proč tak brzo? Je úterý, a měl odjet až v pátek. Vždyť včera přijel, a dnes už zase jede pryč? Ne, já nechci. Nechci to zažívat znovu. Vlastně, ne, znovu bych to nezažívala, zažívala bych to asi ještě mnohem horší, protože jsem s ním strávila další čas, a to utvrdilo to, jak moc ráda ho mám. Jak moc neschopná bez něj jsem. Jak moc závislá na něm jsem.
"Lilo..."
"Loui..." Odpověděla jsem, a na konci věty se mi zlomil hlas. Slzy mi tekly po tvářích, a já cítila prázdnotu.
"Nebreč. Prosím. Jen to ne. Hned, co to půjde, se vrátím. Slibuju Ti to. Hned, co dokončíme tour."
"Dokončíte tour? Víš jak dlouhá doba to je? Mysliš si, že budu schopna, přežít to?" Měla jsem chuť křičet, ale byla jsem schopna jen šeptat.
"Pamatuješ si na slib Už Tě nikdy neopustím?"
"Pamatuji. A ten slib platí, a platit bude napořád, jen prostě... Musím. Povinnosti... Máš na mě číslo, můžeš mi zavolat. Můžeme spolu mluvit 24 hodin denně. I když budu pracovat, pořád si s tebou můžu alespoň psát. Lil, věř mi, nenechám Tě cítit se stejně, jako předtím. A ty prosím nenech mě, žít v nejistotě, že jsi zapomněla."
Miluju ho. Kdo jinej by byl schopen mluvit takhle smysluplně? A jak si k sakru může myslet, že bych na něj zapomněla?
"Vratiš se, že ano?"
"Vrátím. Nezapomeneš na mě, že ne?"
"Nezapomenu."
"Slibuju." Dodala jsem.
"Slibuju." Zopakoval po mě, a já telefon položila. Jedno jediné slovo mi dalo důvěru. To, že se vážně vrátí. Určitě, slíbil mi to.
Třeba bude naše Slibuju stejné jako okay z Hvězdy nám nepřaly. Naše malé nekonečno.
---------------------------
Strašně moc se omlouvám, že kapitola nebyla tak dlouho, ale byla jsem v Londýně, kde to mimochodem bylo vážně nádherné, a potom jsem neměla čas, a upřímně, ani chuť na to psát.
Enjoy❤
ledarenda
