Ráno jsem se vzbudila, ale nebylo mi vůbec dobře. Tak jako tak ale musím do školy, protože by mě ty myšlenky v pokoji asi užraly k smrti. Pomalé, bolestivé smrti...
Upřímně, neměla jsem chuť na to, nějak se vymódit, po včerejším rozhovoru s Louisem. Věděla jsem, že tu nebude až do pátku, že se to určitě pokazí.
Nesmím se vzdát. Musím za to bojovat. Nemysli na něj, sakra.
Hodila jsem na sebe šedou mikinu a černý jeansy. Vlasy se nechala rozpuštěné, připadá mi totiž, že když je mam rozpuštěné, jsou něco jako můj osobní šťít.
V koupelně jsem si vyčístila zuby, upravila a namalovala.
Seběhla jsem dolů na snídani, alw nebyla jsem budit rodiče, protože jsem se chtěla do školy projit. Proto jsem taky vstala o pul hodiny dřív. Chci si vyčistit hlavu, a trochu se provětrat.
Nasnídala jsem se, a udělala si vodu a nakrájela jahody do školy.
Všechno jsem naházela do batohu, a šla ke dveřím. Obula jsem si černé Vansky a černou parku. Jo, dneska za černou vdovu. Potichu jsem zavřela dveře, a vydala se do ulic Paříže.
Bylo krátce po sedmé hodine, tudíž na ulicích moc lidí nebylo. Průměrná pracovní doba tu začíná kolem 9, takže těch pár lidí, co ráno potkávám jsou většinou jen studenti.
Cesta do školy mi pěšky trvá přes půl hodiny klidným krokem. Nemám zájem sedět mezi lidmi, dokud to nebude nutné. Proto jsem šla ještě pomaleji, než pomalu.
Vážně to všechno musí být takhle?
Jeden den jsem nejšťastnější člověk na světě, a ten další je ze mě troska. To jen kvůli jednomu člověku.
Proč je to tak?
Vždyť ho pořádně ani neznám. Miluju ho, ale nemám k němu takové to pouto. Taková ta jistota. Jistota, kterou si jste jistí například u kamarádů. Jak někoho můžu milovat, ale nebýt si ním jistá? To je otázka...
Co když to pouto najdu? Ale co když to pouto prostě nikdy nedokážu chytit? Vždycky, když už si myslím, že to pouto mám, zmizí. Rozplyne se mi pod rukama. Většinou to je tím, že jeden z nás doslova zbaběle uteče.
Každý přeci dělá chyby, ale co když byla chyba, abych ho zas pustila k sobě? Co když si nejsme souzeni?
Vidím dlažební kostky, jak perfektně do sebe zapadají. To je právě to, co potřebujeme, zapadnout do sebe. Být jeden, jako druhý.
Dlažební kostky mě dovedly až k hlavním dveřím naší školy. Ještě štěstí, že dnes máme jen 5 hodin.
Chodby se pomalu začaly plnit prvákama, kteří se ještě s vervou hrnou do tříd. Nevím, co mezi nima, jakožto maturant dělám. 90% mých spolužáků chodí většinou až tak na druhou hodinu, jen já tu prostě vždy jsem už před osmou...
Den ve škole se vlekl docela pomalu, ale snažila jsem se vypadat v pohodě, aby jí kdo nic nepoznal. Jediná Becky poznala....
Neřešila jsem, co jí řeknu. Prostě jsem to vysypala rovnou. Ale až když jsme odcházely ze školy.
"Odjel..."
"Cože? Už? Jakto?"
"V Londýně se něco stalo, a kluci ho potřebují."
"Lilo... to mo je líto, vážně moc. Ale věř mi, neudělal to schválně. Vážně moc Tě chtěl vidět, tak by byla asi kravina, kdyby od tebe dobrovolně odjel. Neboj se, vrátí se. Brzy."
Přišla ke mně Becky, a obejmula mě. Objímání je snad nejlepší cesta k utěšení.
Když jsme šly ze školy, tak mi zavibroval telefon.
Přišla mi sms od Louise.
Ahoj princezno. Jak bylo ve škole? Já jsem teď u managementu, zase je nějaký problém.... Doufám, že na mě nejsi naštvaná. Budu rád, když se ozveš. Ily Louis.
Usmívala jsem se na mobil jak blbá. Vážně si muže myslet, že bych na něj mohla být naštvaná? Ne, nemohla.
