Vůbec jsem nevěděla, jak dlouho tam zůstanu, takže jsem vůbec nevěděla, kolik si toho mám zabalit.
Nakonec jsem usoudila, že mi bude stačit jeden kufr, a kdyžtak si tam něco dokoupím.
Pár černých jeanů a dvoje modré. Náhradní bundu, svetry, mikiny, pohodlné oblečení, jedny šaty, košile, trička, a především to tričko, ve které jsme se potkali. Nějaké doplňky, kosmetiku, tenisky, kotníkové boty a jedny lodičky.
No, víc se do toho kufru už vážně nevešlo.
Louis mi 26. ráno poslal "instrukce" k letu, a co mám dělat po příletu. Letadlo mi letí ve dvě hodiny, a letím první třídou. Upřímně, těšim se na ten let.
Neměla jsem moc času, tak jsem nestihla ani rozloučit s Becky a Deneris, tak jsem jim oboum nechala vzkazy.
Táta mě odvezl na letiště, a čekal tam se mnou, dokud jsem nepřešla za přepážky.
"Lilo, dávej na sebe pozor, ano? Buď opatrná." Ajeje, už je to tu znovu. Jako když jsem letěla do Montrealu.
"Tati, v pohodě, jo?" Odsekla jsem mu, a obejmula ho.
"Mám vás ráda." Tím vás jsem pochopitelně myslelal mamku a Jaye.
"My tebe, Lilo. A teď už bež, ať ti to neuletí." Naposledy jsem mu zamávala, a nechala se odbavit. Všichni se mnou zacházeli úplně jinak, když jsem měla let první třídou. Líbilo se mi to, ale připadala jsem si divně, zvlášťně...
V letadle jsem si našla své místo a pustila si na tu necelou hodinku další díl Pretty Little Liars. Moc jsem si z toho dílu ale nepamatovala, protože mi myšlenky lítaly k tomu, že za pár desítek minut už konečně uvidím Louise.
Vystoupila jsem z letadla a počkala na zavazadlo, a potom jsem vyšla před letiště, a čekala, až pro mě přijede nějakej řidič, tedy, takhle mi to alespoň Louis říkal.
Myslela jsem, že asi přimrznu k místnímu chodníku, jaká mi byla zima. V tu chvíli jsem proklínala všechny okolo mě, kteří už nastupovali do vyhřátých Taxíků.
Blížilo se ke mně velké, černé auto, přesně takové, jakým Loui jezdil u nás v Paříži, neviděla jsem však kdo to řídil, protože auto měla zatmavená skla. Modlila jsem se, aby to byl někdo, kdo má za úkol mě odvést.
Auto zastavilo, a po několika vteřinách z auta vystoupil Loui.
Pustila jsem úchytku kufru, a běžela směrem k němu, abych ho objala.
Zase jsem cítila to teplo, které jsem cítila pouze a jenom s ním. Je docela vtipné, že všechna naše setkání jsou na letištích.
"Loui, co tu děláš?" Zeptala jsem se ho, když jsem ho pustila z objetí.
"Chtěl jsem si pro tebe přijet sám." Odpověděl mi, a usmál se tím nejsladším úsměvem, který umí jen on.
"Tak strašně ráda Tě vidím." Nevěděla jsem, co mám říkat, přece jenom je to už docela doba, co jsme se neviděli. A přes telefon je to něco úplně jiného, než takhle z očí do očí. Upřímné, připadala jsem si zas jako tehdy na koncertě, zblázněná fanynka skupina One Direction, které se splnil sen, a potkala jsem je.
"Pojď už, ať nenastydneš."
Už se stalo. Pomyslela jsem si, a pořád se usmívala. Vzal mi můj kufr, a co nejrychleji ho dal na zadní sedadla, a pospíchal zpět do auta, aby si nás všimlo co nejméně lidí.
Posadila jsem se na sedadlo spolujezdce a snažila se vstřebat situaci. Upřímně, docela mi překáží ta jazyková bariéra, že i když se to nezdá, tak kolikrát nemůžu říct něco, tak jak bych to řekla francouzky, protože ty daná slova anglicky třeba vůbec neznám. Proto taky občas řeč stojí.
Zavřeli jsme dveře, a okamžitě jsem mu dala pusu a znovu ho obejmula.
"Děkuju, že jsi přiletěla. Tak strašně moc jsi mi chyběla! Omlouvám se ti, že jsem nemohl přiletět já, ale nebyl čas. Dokončení tour, nové album a tak. Ale teď ti přísahám, že teď už to bude jiné. Do února máme čas, a až v únoru nám začne tour a máme ča-."
Moc slov vždycky škodí, tak jsem ho umlčela tak, že jsem mu přitiskla rty na ty jeho.
"Taky řešení." Řekl, když si zapínal pásy.
"Přemýšlela jsem, a mohla bych tu zůstat tak týden, než mi začne škola."
"Tak to je paráda, alespoň něco. Musíme toho tolik stihnout! Ukázat tě klukům, projít si Londýn, a ještě bychom mohli na ten Silvestrovský večírek, co pořádá Jeff. Jeff je rodinný přítel Harryho."
"Dobře?" Zasmála jsem se, protože jsem si tak nějak nepamatovala, co všechno má v plánu.
"Co by jsi řekla tomu, že bychom teď jeli k nám a pak někam ma večeři?" Nabídl mi Loui.
"To bych brala! Umírám hlady!"
"To jsem si taky mohl myslet." Zasmál se, a já ho šťouchla do ramene.
"Hey! Já nemůžu za to, že mám pořád hlad!"
Jeli jsme asi hodinku, než jsme přijeli k němu domů. Vystoupili jsme, a mně jen spadla brada. Tak nádherný dům!
Podíval se na mě, a vzal mě za ruku. Přišli jsme k domu, a nejdřív něco naťukal na tlačítka, která byla vedle dveří, a potom odemkl. Ukázal, abych vešla jako první. Ocitla jsem se v obrovské hale, která vypadala, jako když v tom domě Louis moc často není. Což je vlastně asi pravda.
"Pojď ukážu ti dům." Vzal mě za ruku, a ještě předtím mě políbil.
Provedl mě domem, a já se nestačila divit, jak krásný ten dům je. Všude měl pověšené fotky s Liamem, a sem tam a ostatníma klukama, ale ne tak často. Viděla jsem i některé fotky s rodinou, kde vypadal opravdu velmi šťastný.
Na malou chvilku jsem se zamyslela, a vlastně mi došlo, ze právě teď jsem u Louise doma. Jednou fangirl, navždy fangirl.
"Kam by jsi chtěla jít na jídlo? Teda spíš, na co máš chuť?" Zeptal se mě Louis, když jsem se převlékla, a byla nachystaná vyjet.
"Vem mě tam, kde to máš ty nejraději." Mrkla jsem na něj, a vzala si bundu.
"Co bys řekla na to, kdyby k nám večer přišli Liam se Soph a Niall?" Řekl, když jsme nastupovali do auta.
"Ráda je poznám, takže ať klidne přijdou." Usmála jsem se, a sedla si do auta.
Večeřeli jsme v jedné restauraci, která se jmenovala Nodu, a byla speciálizovaná na Indické jídla, a bylo to tam moc dobrý. Divila jsem se, ale řeč s Louisem nestála, a naše konverzace se docela rozjela. Po cestě k Louisovi domů jsem už začínala být docela nervózní z toho, že za chvíli potkám Nialla, Liama a Soph.
