Po obědě se mě zeptal, co bych chtěla dělat. Vůbec nic mě nenapadalo, a když už mě něco napadlo, bylo to naprosto nemožný. Ráda bych šla do parku, sedla si na lavičku a povídala si s ním, ale prostě to nejde a asi nikdy nepůjde.
"Co takhle zajet k jednomu jezírk, mimo Paříž?" Navrhla jsem, a podívala se na Louise, když jsme šly směrem k autu od restaurace.
"Jak je to daleko?" Zeptal se.
"Odsud? Asi tak půl hodinky cesty."
"Tak dobře, doufám, že to bude stát za to." Zasmál se. Aww, ten jeho smích.
Po cestě jsme moc nemluvili, protože jsem navigovala řidiče.b
Než jsme se vymotali z Paříže, tak se to docela protáhlo, a jeli jsme tam nakonec asi třičtvtě hodiny.
Vystoupili jsme kousek od jezírka, abychom se mohli projít.
Úzká štěrková cestička se táhla až za obzor, a oranžovo-červeně zbarvené listy stromů dodávali dodávali tu krasnou podzimní atmosféru, na kterou se celý rok tak strašně moc těším.
"Chyběla jsi mi." Přerušil ticho, ale nenavázal oční kontakt, a pořád se díval do korun stromů. Ani se mu nedivím, přece jenom, na pódiu moc stromů není.
"Ty mi taky. Vážně... ale pokud bych tam zůstala, užíralo by mě to ještě mnohem víc. Ale měla jsem ti věřit, věřit s tím, že to nemusí skončit. Můžeme být alespoň kamarádi." Zastavila jsem se, a tím že jsem Louiho chytla za ruku jsem zastavila i jeho, a tím ho donutila, aby se na mě podíval.
Něco mi tu nesedí. Má problém s tím, podívat se mi do očí.
"Copak se děje?" Zeptala jsem se ho.
"To, co se tehdy dělo tobě. Měla jsi pravdu. Pokud to bude přátelství, nevydrží to. Skupina, tvoje škola, a taky to, že nás od sebe dělí tisíce kilometrů. Prostě... Lilo. Jsem v tom až po uši. Chápeš to?"
Prstem jsem přejela po jeho dokonalé lícní kosti. Bože, jak strašně dlouho jsem tohle chtěla udělat.
"Neskončí to. Slibuju."
Konečně se mi podíval do očí, a čas de zastavil tak, jako se to stalo na mole.
Jeho obličej se nebezpečně, ale zaroveň tak něžně začal přiblížovat k tomu mému, a já přestala dýchat. Přesně, jako tehdy. Připadala jsem si jako nějaké dítě, co čeká na hračku, ale zaroveň taky jako dravec, co čeká na kořist.
Už jen to, že vedle něj můžu stát, mi tvoří husinu.
Jsem šťastná. Vážně šťastná.
Zavřela jsem oči a čekala. Čekala na to, až se jeho rty dotknou těch mých.
Mezitím jeho konečky prstů položil na moje tváře, a dělal s nima jemné čárky dolů.
Přibližovali jsme se a přibližovali... a pak mě nakonec políbil. Bylo to jako vysvobození z mého temného já, ve kterém jsem žila celou tu dobu, co jsem byla bez něj. Co jsem trpěla, a pokoušela se na něj zapomenout. No, a nakonec jsem ráda, že jsem nezapoměla. Jinak bychom to už spoku takhle nestáli.
Ruce jsem přesunula z jeho obličeje na jeho ramena a stoupla si blíž k němu, zatímco on mě chytil za pas a přutáhnul si mě blíž. Cítila jsem každý kousek jeho těla, cítila jsem teplo. Teplo, které ale nevyházelo z něj, ale teplo, které vycházelo ze mě, i když mi byla strašná zima. Hřal mě jen ten pocit, že je tu se mnou.
Líbal mě, a já si to strašně moc užívala, protože vím, že za pár dní mi zase odjede, a já budu čekat buhví jak dlouho, než ho zase potkám.
Odtáhla jsem se od něj na krok, a vzala do rukou jeho dlaň, a vytáhla jí do výše mého obličeje, a zkoumala jí. Má ty nejkrásnější ruce. Ne moc velké, prostě akorát.
Jednou rukou jsem stále držela a tu druhou spustila k tělo. Opatrně jsem své prsty propletla s těmi jeho, a cítila to, že jsem kompletní. My jsme kompletní.
"Jsem rád, že jsi máš tak trhlou kamarádku, která tě tehdy dotáhla těma chodbama až ke mně, a že jsi do mě tehdy vrazila. Jinak bychom tu teď nestáli, a ty by jsi stále byla fangirl, a já bych stále utíkal od reality." Řekl, a přitom se mi dívál do očí.
"Kdo řekl, že jsem přestala být fangirl? Toho se totiž já nikdy nevzdám, víte pane Tomlinsone?" Snažila jsem se dát do odpoveďi trochu ironie, ale no. Nějak to nevyšlo, tak snad příště.
"Nemusíš. Stačí, když tu pro mě bude Lila. Je jedno, jestlu Lila fangirl, nebo jen Lila. Pořád to bude někdo, na kom mi záleží, a někdo, koho mám moc rád." Jen jsem se usmála, a udělala krok. Jelikož naše ruce pořád byly spojeny, byl nucen udělat krok se mnou.
Šly jsme dlouhou cestou, a povídali si. Povídali si o mé škole, o lidech z kurzu, o klucích z kapely, a tak.
Došly jsme k jezírku, kam skoro nikdo nechodí, protože o něm skoro nikdo neví.
Jako malá tu bydlele moje babička, která si to místo zamilovala na poprvé tak strašně moc, že se sem ve stáří přestěhovala. Vzal jí sem její kluk, se kterým se následně vzala, a měli mojí mamku.
"Je tu nádherně. Babička tu tehdy taky jako mladá prožívala svojí první lás-." V půlce slova jsem se zastavila, a došlo mi, co jsem to právě řekla. S druhou slabikou slova mi spadnul úsměv ze rtů, a já sklonila pohled.
-----------------
Omlouvám se, že díl je až po tak dlouhé době, ale neměla jsem čas :/
Jak jsem už jednou říkala, mám rozepsané další dvě povídky, a chtěla bych je sem začít přidávat, ale nejsem si jistá :(
Mám Vás ráda
ledarenda
