Who am I? [Legolas, CZ]

3. chapter

Ticho, tma a nic okolo. Tak nějak bych popsal mou současnou situaci. Pomalu jsem začal přicházet k sobě a v puse jsem cítil pachuť kovu, musel jsem být mimo hodně dlouho. Pískalo mi v uších a mé smysly byly přinejmenším oslabeny. Byl jsem dezorientovaný a bolela mě pravá polovina obličeje od tvrdého dopadu na zem. Kupodivu žádná bolest nikde jinde od tupého předmětu, který mě poslal do toho bezesného spánku. Pak jsem si vzpomněl na tu zlatou výzbroj. No to snad... do hajzlu, elfové! Tak proto žádná bolest od úderu, uspávací hroty. Opatrně jsem se pokusil zvednout ruce... a kupodivu to šlo, žádná pouta. Hluboce jsem se nadechl, ale necítil jsem žádný shnilý a studený kámen z kterého jsou většinou zhotoveny kobky. Konečně mě napadlo otevřít oči a když jsem si zvykl na příjemné přítmí, nevěděl jsem kam s očima dříve. Žádná kobka, vězení nebo dokonce mučírna.. nic takového. Prostorný vzdušný pokoj s dominantní postelí a tmavými nebesy na které jsem byl uložen byla jen malá součást celého konceptu. Na zemi ležel koberec v barvě stejné jako nebesa. U nohou postele bylo sedátko potažené bílým hedvábím a po mé pravé ruce byl stoleček s připraveným vínem, hrozny a nakrájeným lembasem. Celý pokoj působil šeře přesto útulně a voněl jako čersvě posečená tráva. Nevím sice kam jsem se to dostal, ale je to rozhodně nejlepší vězení ve kterém jsem zatím byl.
Ačkoliv nerad víno i ostatní pohoštění jsem téměř okamžitě využil, protože jinak bych asi ani nebyl schopen se vyhrabat z objemných peřin a polštářů. Když jsem stál bosíma nohama na hebkém koberci a snažil se ignorovat fakt, že nevím kde je moje oblečení a co mám na sobě, přešel jsem k toaletnímu stolku těsně pod zrcadlem. Zrcadlo samo o sobě pro mě byla dostatečná atrakce, protože v lese ani v jeskyních je většinou na každém rohu nenajdete. A to nekomentuji fakt, že ani jedno z těch míst rohy nemá. Proti mně stál elf s blonďatými trčavými vlasy do všech světových stran, kruhy pod očima, vystouplými lícními kostmi, a rozpraskanými rty. Na pár prchlivých okamžiků jsem zapochyboval jestli jsem to opravdu já a ne nějaký tyranizovaný uprchlík. Pravda je, ale krutá a já zjistil, že až tak neohroženě a nebezpečně nevypadám. Do dlaní jsem si z kamenné nádržky ve stolku nabral vodu, ale nakonec jsem do nádržky ponořil rovnou celý obličej a nechal jsem bublinky unikající mi z úst aby mě lehce šimraly po tvářích. Na podnožce jsem našel celý set elfského oděvu od spodních vstev až po zpevněné vrchní v kterých bych směle mohl vyrazit rovnou do boje. Lehkomyslně jsem se rozhodl jen pro rozevlátou bílou košili a bohužel úzký hnědý spodek spolu s botami světle béžové barvy. Celek působil... lidsky, což byl skvělý způsob ukázat panu Záhadnému, že vínem a hedvábím si mou náklonost nezíská. Stál jsem s rukami spojenými za zády a pozoroval jsem vodopád přímo za otevřeným oknem. Bylo to chytré. Kdybych chtěl křičet, burácení dopadající vody se mi jen vysměje a kdyby mě napadlo vyskočit, moje svoboda by neměla moc dlouhého trvání. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než vymýšlet různé teorie kde a proč tu jsem. V pokoji mě to přestávalo bavit, ačkoliv počítání letokruhů na podlaze bylo velice zábavné a inspirující. Vystřídalo se ve mně překvapení, obdiv, zvědavost, zlost, znudění a nyní nastala fáze lhostejnosti. Jednodušše jsem ležel na zemi s botama na čisté posteli, rukama za hlavou a očima zkoumajícíma každou nerovnost na stropě, když konečně vtrhli do místosti zlatě zbrojení elfové. Nemuseli nic říkat a já se zvednul a vydal mezi nimi do chodeb, které mi neprozradily nic o jejich majiteli či dokonce králi. Naše kroky se ozývaly v ozvěnách a my za jinak naprostého ticha a soukromí dorazili před velké, opět zlacené a s precizností kované dveře. Neměl jsem strach z nepřátel, ale z dávných přátel. Stráž si nejspíše všimla mého záseku a upřeného pohledu na dveře.
,,Je to asi nepříjemné být na tvé pozici, co?" Ušklíbnul se jeden ze stráže.
,,Neboj, dlouho se tu nezdržím." Pronesl jsem sebevědomě, ačkoliv jsem si tím nebyl tak jistý.
Dále jsme konverzaci nerozvíjeli, jelikož dva z vojáků začali pracně otevírat dveře a pomalu se přede mnou začal otevírat honosný trůní sál. Mé sebevědomí pokleslo o několik stupňů a já si přestal být tak jistý, že se z téhle situace dostanu tak jednodušše jako obvykle. Stráž do mě strčila tupou stranou kopí a popohnala mě k velkému avšak prázdnému trůnu ve středu celé komnaty. Místnost se naprosto lišila od zbytku zámku, hradu nebo kde to vlastně jsem. Celá komnata byla jako z jiného světa. Podlaha byla z precizně udržovaného dřeva a po stěnách se vinuly liány s rozkvetlými žlutými a modrými kvítky. U světle modrého stropu, který působil jako letní obloha poletovali motýly a drobní ptáčkové, kteří navozovali atmosféru jako by jste nebyli v místnosti, ale uprostřed lesa. Klidně bych se vsadil, že okolo trůnu dokonce proběhla malá laň. Trůn samotný byl strom honosně se tyčící jako by dohlížel na celou situaci pod sebou. Až úplně u země se kmen stromu jakoby otvíral a rozrůstal do malých větviček a lián s maličkými květy a utvářel tak neuvěřitelně efektní místo na sezení pro samotného krále. Atmosféra celého prostoru mě zcela uzemnila a já rázem zapomněl na své rádoby drzé připomínky a jen jsem toužil spatřit strůjce toho všeho.
A pak vešel. Osoba, která vešla do trůního sálu mě rozhodila natolik, že jsem se pokusil začít couvat v čemž mi, ale bohužel pohotově zabránili stráže. Zíral jsem tam na něj a touha utéct a vrátit se zpět do mých zajetých kolejí zloděje ve mně stále narůstala. ,,Legolasi..?" Pronesl zřejmě poněkud překvapen mým novým zjevem a odlišností od našeho minulého leč dávného setkání. ,,Elronde." Pokynul jsem mu ze slušnosti jakož to králi a muži jež mě zatím nenechal popravit ač na to měl všechny důvody co jen mohl mít. A tak jsme tam na sebe několik nekonečných okamžiků jen zírali a navzájem se přeměřovali pohledy. Všechno se mi najednou vybavilo a uhodilo mě to jako pěst.
*flashback*
,,Legolasi, synu Thranduilův a princi Temného hvozdu, přijímáte dobrovolně následky svých činů a jste si vědom svých prohřešků?" Přede mnou seděli zástupci všech národů, důležití jedinci a nepřímí svědci.
,,Copak na tom záleží? Spoutat mě jste očividně měli právo i bez důkazů nebo mé odpovědi." Zavrčel jsem, protože mě strašně rozčilovalo jak jsem proti nim najednou bezmocný.
,,Bez důkazů?! V jejím těle byl tvůj šíp a ty jsi sledoval jak umírá a očividně ti to nevadilo!" Jeden ze zástupců trpaslíků na mě vyjel a bylo na něm vidět jak si užívá mou situaci.
,,Nechápete to, nikdo tomu nerozumíte! A ani jste tam nikdo nebyl, nemůžete mě takhle obvinit" Tohle celé se strašně zamotalo a já nevěděl jak z toho ven, všichni stáli proti mně.
,,Tak nám to vysvětli, synu! Nemůžeme ti pomoct, když nám odmítáš cokoliv sdělit." Vstal můj otec a frustrovaně rozhazoval rukama. Byl zoufalý a vyčerpaný, tohle šetření se táhlo už několikátý den a pořád se nedošlo k žádnému kloudnému a spravedlivému závěru.
,,Thranduile, uklidni se a posaď se prosím. Legolasi a tebe prosím bez všech předsudků... vysvětli nám co se tam stalo. Věřím v tvou nevinu, ale pokud s námi odmítáš mluvit, tak budeš uznám za vinného. Ať už si myslím cokoliv." Gandalf zakročil a uklidil mého otce. Ale to co řekl poté, rozhodlo celou situaci. Prostě to nejde.
,,V tom případě mě budete muset prohlásit za vinného." Vyslovil jsem tiše, ale zřetelně s tváří upřenou na mém otci, který vypadal, jako by byl v jakékoliv situaci, válce nebo boji radši než tady. Omlouvám se, otče. Pak promluvil Elrond s tváří zarmoucenou stejně jako většina ze zástupců, kteří ještě nedávno věřili v mou nevinnost.
,,Je-li toto tvé poslední slovo, jsem nucen tě prohlásit za vinného ze zmíněných činů a o podrobnostech tvého potrestání budeš informován na večerním zasedání." Zíral jsem na svá pouta a pokoušel jsem si zvykat, že ten nepříjemný tlak z nich, už jen tak nezmizí. Že já už jen tak nezmizím z toho to místa.
*end of flashback*
,,Legolasi, co se to s tebou stalo?" Zašeptal a díval se na mě spíše lítostivě, než že bych ho odpuzoval nebo ponižoval jen svou přítomností.
,,Postavil jsem se na své nohy a zařídil si vlastní život, když jste mi ten můj bývalý tak brilantně zdevastovali." Nepohnul jsem ani jedním mimickým svalem a snažil jsem se rozpoznat o co mu jde.
,,Musíme si promluvit. Je čas, aby si vyšel s pravdou ven, synu Thranduilův." Stáli jsme tam proti sobě a ani jeden jsme nehodlali dnes nechat odejít toho druhého bez toho po čem oba toužíme.
,,Víš moc dobře, že to nikdy neudělám. Neřekl jsem to tehdy a dnes tomu nebude jinak." Ale on tentokrát vítěz nebude.

Zdravím Vás všechny :). omlouvám se jestli najdete chyby, dnes jsem balila na tábor, takže to bylo hektické :(. A k tomu se vztahuje, že příštích 14dní budu vydávat asi trochu kratší kapitoly, protože chci psát pravidelně :) Děkuji za ✴ a coments, hrozně mě to motivuje a těší ^^ Zoe_221