Who am I? [Legolas, CZ]

12. chapter

        Závěrečné slovo, klasicky na konci (kdo by to byl řekl, že?). Nicméně menší rada pro Vás. V minulé kapitole jsem udělala mírné změny, které mají vliv na návaznost této kapitoly, proto doporučuji opětovné přečtení '11. chapter', děkuji!

 *Legolas pov*

A tak se to stalo. Znovu jsem se spatřil. Nikoli svůj odraz v zrcadle, ale sám sebe. Jako muže a především elfa. Naštvaného elfa, kterému bylo až příliš ukřivděno a to i na poměr našich nekončících lét. To co jsem udělal, jsem udělal a přijal i všechny následky s tím spojené. Zmizel jsem z očí všem těm, kteří by do těch mých stejně již nebyli schopni znovu pohlédnout... pravda je taková, že i kdyby ano, nenalezli by zde nic, po čem mohli pátrali. Modlil jsem se doufal, aby nějak pochopili, že nebylo jiné možnosti,... že mne neodsoudí, jako  kteréhokoli jiného hříšníka za jejich ohavné činy, že možná spatří tíhu břemena, které by na ně jinak padlo. Ale pravda a spravedlnost byly velmi dobře skryty a mně zatím zcela úspěšně uhýbaly z celé mé osamocené poutě. Mohl bych se tím nechat pohltit a žít v nekonečném smutku, ale ona svoboda která se mi s nově pozbytými konvencemi nabídla byla až příliš lákavá. Začínal jsem se ztrácet, zda jsem rozzloben, kvůli nespravedlnosti, nepochopení, mé degradace či že mi taková volnost byla až do onoho skutku odpírána. Možná se ani nejednalo o vztek, ale křivdu, která ve mě plápolala s čím dál větší naléhavostí. Cítil jsem potřebu osvětlit celou záležitost, ale byl jsem si plně vědom, že bych tím jen způsobil větší zmatek a bolest celé Středozemi. Ale já se nezlomím, budu dál žít, jak nejlépe dokážu. Podle vlastních pravidel.

     Jedna věc se mi, ale nezamlouvala. Podceňovali mne, mysleli si, že mají ještě nějaké slovo, v jakémkoli směru, vzhledem ke mne... že mi mohou něco nakázat, přikázat  či odebrat, ale to už udělali, už mi vzali příliš mnoho a teď je řada na mě si něco vzít zpět. Znovu si trochu přizpůsobit pravidla a podmínky hry i k mému zalíbení.
    
*Thranduil pov*
     Díkybohu za husté traviny, které pokrývali zemi jako hustý koberec, nebýt nich, má hrdost a důstojnost by nebyly pošramoceny jen zavrávoráním a podlomením kolen mezi vlastními poddanými, ale vše by bylo podtrhnuto rozedřenou, hedvábnou tunikou v oblasti kolen. V mžiku si ovšem uvědomím, že to není jen pozitivní, nýbrž i zavánějící poznatek. Od kdy takto hustá zeleň pokrývá celé lány mého kralostvi? Nebylo to tak již celá desetiletí...

,,...anduile! Thranduile!" Známé hlasy mě vytrhávají z toku myšlenek.

,,No tak, příteli,... Už jsi tu zase s námi? Musíme odsud pryč, musíme se dostat zpět do království. Takhle to dál nejde."

Konečně jsem začal plně vnímat význam Elrondových slov a vracet se duchem do přítomnosti. Necítil jsem se sláb nebo nemocen, ba naopak, nepamatuji si, kdy jsem naposledy cítil tolik energie. Už jsem ani nevěděl, jak s ní nakládat. Na předloktí jsem cítil tlak, jak se mě Aragorn pokusil stavit na nohy. To by mi má hrdost samozřejmě nikdy nedovolila, ihned jsem se elegantně vyšvihnul do stoje, urovnal si tuniku, nasadil svůj hrdý královský výraz a vyrazil směrem na nádvoří. Všude, kde jsem se rozhlédnul tančili barvy a mladá poupata květin, které už ovšem neobdržela dostatek energie na své rozvinutí. Doslova jsem cítil nejistotu, ale i úlevu z krále kráčejícího za mnou. Bylo to nejlépe, jak Temný Hvozd za poslední roky vypadal... na malou chvíli, lze opět z lesa cítit život, nikoli smutek a smrt. Dokonce i trpaslíkovi tupé smysly postřehli onu nenadálou změnu, soudě podle rozšířených zorniček Gimliho.

     Stráže nám již otevírají dveře a jeden ze zlatých zbrojí se s námi vydává do nitra prosvětlených chodeb, netřeba slov. Všichni víme, kam míříme. Čím více se blížíme, tím častěji se na stěnách objevují stébla břečťanu lapající po jakémkoli záchytu. Z prasklin v zemi se nenápadně vynořuje až panensky čistý mech. Přidáváme do kroku. Očekávám zvuk sténajících dveří vedoucích do komnaty pro vězně, ten ovšem nepřijde. Zlatá zbroj stráže jen bezradně stojí před rozevřenými, nikoli- prorostlými, dveřmi a mlčky prosí o mé odpuštění. Kroky za mnou utichnou, dávají mi prostor, abych ke zjištění došel osamotě. Opatrně do dveří zatlačím a očekávám prázdný pokoj, případně okno dokořán. Částečně jsem se i trefil, ale okno nebylo dokořán, nebylo zde vůbec. Jako by zde nikdy nebyl žádný pokoj. Celá 'místnost' je pokryta změtí lián, trav, a květin v plném rozpuku. Příroda zcela převzala kontrolu nad celým pokojem. Prese vše, v rohu místnosti vyčnívala květina bílá jako sníh, která svou jednoduchostí nenásilně převyšovala i barevné květy ostatních květin, plazících se po stropě a působila tak jako středobod celého malého ekosystému. Ale on odešel. znovu byl pryč.

,,Není tu. Zavolejte stráže a vyražte, dokud je stopa čerstvá." Pronesl jsem bez toho, aniž bych se otočil či pohnul jediným svalem. Brnění strážce zacinkalo, jak ve spěchu odběhnul a já osaměl s mými druhy.

,,Znovu je pryč. Ani jsem se ho na to nestihnul zeptat." Předhodil jsem trpce Elrondovi, jelikož jsem si byl plně vědom, že poslouchá velice pozorně, aniž bych byť jen zaslechnul jeho dech, který by mohl prokázat jeho přítomnost.

,,Ale za to si mu stihnul nařídit popravu."  Trochu jsem sebou při jeho slovech trhnul. Nechal jsem nařídit popravu vlastnímu... elfovi. I jen při oné myšlence, jako by mě polil pocit výčitek, ale rychle jsem se vzchopil, po uvědomění si, jak zodpovědně a spravedlivě jsem se vzhledem k povaze jeho činů zachoval. Ale na ničem už nezáleží, o svém osudu si rozhodnul sám, znovu.

Do rozhovoru se opět zapojil Aragorn. ,,Při vší ústě, pane, Legolas těmto mužům velel, pokud si nepřeje být nalezen, ani nebude."

Na to jsem se již otočil a spatřil nejistotu a obavy v očích mých přátel. Nebáli se o něj, to už nikdo z nás, ale o mne, jak se k celé této záležitosti postavím.

,,Tito muži jsou o několik set let staršími, než on sám. V plné zbroji a na vrcholu tréninku. On je jen slabý neozbrojený elf s minimálním náskokem. Jsem si vědom poměru sil svých jednotek a... jeho." Konstatoval jsem trpce, zatímco jsem kolem svých nezvaných hostů procházel zpět do obytných komnat. ,,Mimo jiné, nezmínil jsem nic o jeho hledání, naopak, nechť je mu ukázáno, jakým směrem se už znovu neobracet nemusí." Střelil jsem se zvedlým koutkem přes rameno.

*Aragorn pov*

Celé to bylo špatně. Je zvrácené, jakým způsobem se změnili vztahy mezi námi. Byli jsme chladnějšími, odtažitými, jako by jsme spolu již ani nežili v oné Středozemi, za kterou jsme společně bojovali a umírali. Dostali jsme se až do té fáze, kdy jsme se nesetkávali, pokud to nebylo nezbytně nutné nebo to nevyžadovaly naše urozené posty. Naše, dříve přátelství, se stalo slušností s nádechem povinnosti. Léta plynula pomaleji. Dříve jsme bojovali, aby jsme žili, teď přežíváme a nazýváme to životem.

,,UuuuUUuuu..." Z mého zamyšlení jsem byl vytrhnut hlubokým troubením na roh. Bohužel nikoli něčím královským.

Skřeti.

Mí drazí nejdražší čtenáři, ano Vy. Vy s tou nejsvatější trpělivostí! Tak se Vám znovu hlásím a přihazuji i tento malý předvánoční dáreček, jako úplatek za svou hyperbolickou dochvilnost. Pořád tu jsem a mám co říct, příběh Legolase se Vám teprve začíná odkrývat, takže stay tuned and stick around,

Zoe.