Who am I? [Legolas, CZ]

16. chapter

*Thranduil*

Má kolena podlehla dosavadní únavě, jež oblékala roucho žalu a nechala ze sebe vyprchat i zbytek sil. Tělo se mi sunulo k zemi, prsty se zarývaly skrz prosáklou zeminu a hlava zůstala poraženecky svěšena. Koruna padla ze zlaté hřívy a obalila se mazlavou směsí hlíny a krve.

Můj lid, království i území... vše je pryč. Skřeti už jsou tedy i v srdci paláce. Všichni byli pobiti.

Brána se rozevírala, sváděl jsem boj sám se sebou, aby nikdo nespatřil příchod mých kanoucích slz, ale více, než čehokoli jiného jsem se obával pohledu, jež mi bude za chvíli naskytnut. Toho až spatřím konec. 

*3rd pov*

Původně pomalu rozevíraná brána byla v půli tohoto procesu najednou, téměř jako během mrknutí oka, zcela dokořán. Jako by ji něco rozrazilo... nebo snad rozkoplo?

Do zdánlivě utichajícího boje se jako lavina vřítila záplava zlatých zbrojí, jejichž odlesky se odrážely v rozzuřených očí, které tvořili perfektní kontrast s porcelánově bílou pletí útočících elfů. Přeživších elfů v jejichž čele vlál královský zlatý vlas, nýbrž nikoli ten králův.

Thranduilovi zornice se rozšířily.

,,Máte se naštvat, ne rozpustit tvar. Držte formaci a postupujte vpřed!" Velel mladý hlas vycházející z tváře potřísněné nepřítelovou krví. Velel hlas válečníka, načež setnul hlavy dvoum z šesté hodiny útočícím skřetům. Pohledem však neuhnul ze své družiny, z očí mu sálal ledový klid a vědoucnost. Roky ve válečném poli udržovali chladnou mysl. Čepele dýk se zakusovaly do hrdel narušitelů. Malá skupina vysokých bojovníků se nebojácně propracovávala od křídel brány. Na rozšlapané podloží dopadalo stále více těl. Počty obou stran se rychle zužovaly.

,,Držte se u sebe a miřte na srdce!" Zachraptění v půli hlasu zradilo divokost onich slov. Zlaté kadeře mladého elfa se lepily na zpocenou tvář a krvavá skvrna na rameni požírala stále více z dříve bílé košile. Docházely síly, avšak nepřátel ubývalo. A pak se to ozvalo, řev tak hluboký a mocný, že přehlušil většinu válečné vřavy. Každý na okamžik ustal v boji a zahleděl oním směrem.

,,Hádám, že se bavíš dobře?" Optal se ironicky Zelený list s pohledem upřeným na nebesa až k samotnému Valarovi. Do bitvy se právě připojil Skurut. K všeobecné radosti samozřejmě.

,,Nyní tedy nech na chvíli zase pobavit mě." Dodal si opět spíše sám pro sebe Legolas, zatímco vytáhl malou čepel z již strnulého skřeta. V rámci omezeného prostoru se rozeběhl a přes hlavu jednoho z vetřelců naskočil na otrhaného Skuruta. Čepel opět zabořena ve shnilém mase. Bytost mocně zařvala a vší silou se začala ohánět. Bojovník se, ale odmítal pustit a naopak ho přitažením za vlasy donutil zaklonit hlavu, čímž vytvořil prostor pro druhou dýku, která již lačnila po černé krvi, než se ovšem stihla angažovat docouval Skurut až ke kamenným hradbách a elfa na ně vší silou přimáčkl. Ozvalo se bolestivé zakřupání a Legolasovi proti své vůli, skrz zatnuté zuby, pronikl přidušený sten. Přerostlý skřet se od stěny prudce odstoupil a elf bezvládně padl na všechny čtyři. Vlasy mu padaly do očí a v rameni varovně tepalo. Mezi obočím se vytvořila vráska.

Do bitvy mezitím vtrhla posila pro Hvozd. Králové dvou říší, lord, trpaslík a dva princové usoudili, že dost bylo pozorování množící se smrti. 

Skurut ai nyní nalezl dostatek času na vytažení zkrvavené díky od prvotního útoku drzého elfa a zahození jí opačným směrem. Nato znovu mocně zařval a rozeběhl se směrem na svého protivníka. Legolas si byl přicházejícího útoku vědom a s kočičí mrštností se převalil na pravý bok, Skurut vrazil do stěny za ním. Bytost se tím rozlítila ještě více a svýma nenávistnýma očima zmateně skenovala nejbližší okolí. Legolas zahlédl ostří do země zadupaného meče a s ubývající energií se po něm natáhl, byl příliš daleko. S tichou nadávkou a křečovitě sevřenými víčky se obrátil na břicho a zapomocí levé ruky přiblížil k meči, stále mimo jeho dosah. Koutkem oka zkontroloval situaci, Skurut se k němu agresivně přibližoval. Jeho pohled však upoutal v pozadí bojující člověk. Člověk jež odrážel útok dvou skřetů najednou a nestíhal tak postřehnout zezadu přicházejícího útočníka. Modré laguny elfa se navrátily k vlastnímu nepříteli, jež byl pouhých pár okamžiků od ukončení jeho příběhu. ,,Dneska umřeš, špičatý ucho." Oznámila mu posměvačně stvůra.