Who am I? [Legolas, CZ]

22. chapter

*Legolas*

Uběhlo mnoho času, nicméně situace se konečně dostala pod kontrolu a rezignující nájezdníci byli odváděni vojáky, zatímco Tauriel, jakožto nejzkušenějším zdravotnice zde, se chystala jít ošetřit raněné. Otec měl se zbytkem schopných mužů koordinovat hašení stále plápolajících obydlí a já provést obchůzku perimetru. Navíc jsem se rozhodl sepsat oběti, jelikož jsem během svých opakovaný návštěv zde, stihl postřehnout i některá jména. Plánovali jsme se tedy rozejít za svými úkoly, když vtom se od lesa začalo ozývat až přílišné řinčení zbroje a příležitostné autoritativní povely. Pár okamžiků jsem to přehlížel, jelikož se mohlo jednat pouze o stráže srovnávající si útočníky, ale po chvíli mi něco přestávalo sedět. Zpozorněl jsem, avšak nadále pokračoval ve své činnosti. Znovu se ozvali tlumené rozkazy a ve stejný okamžik jsem si uvědomil, co mi nesedělo. Slyšet bylo pouze lidských slov, avšak běžní elfové tuto řeč neovládají a muži měli navlečené roubíky. Ani jsem nepostřehl, kdy a mé tělo se prudce zvedlo a vydalo oním směrem, což upoutalo pozornost přítomných společníků.

,,U Valara, Legolasi, kam ten spěch? A proč se... Co se stalo?" Přerušila sama sebe Tauriel, když spatřila můj roztěkaný výraz.

,,Snad nic. Já jen... mám zvláštní pocit a od lesa se ozývají podivné zvuky." Odpověděl jsem, nespoustivši oči ze zadní části města, ležící u lesa.

Už se chystala nadechnout a já jí četl na očích slova, jež by oznámila přidání se ke mně během této paranoidní kontroly, když v tom jí vysoká postava přerušila.

,,Hannon le Tauriel, já to zde převezmu. Ty se vrať k raněným, tam je tě třeba nejvíce." Pravil klidně Thranduil. Velitelka stráží po mne střelila zklamaným pohledem, ale králi jen pokynula hlavou a vydala se zpět k pacientům. Já však jen netrpělivě přešlapoval a stále si hlídal onu světovou stranu. Otec můj neklid vycítil a beze slov se se mnou dlouhými kroky vydal oním směrem. Každým metrem tlumená hádka nabírala na síle a já cítil, jak mi adrenalin zaplavuje celé tělo. Přidával jsem na rychlosti, až dokud se mi onen výjev nevynořil zpoza rohu. Několik stále hořících obydlí a stráž stojící z nepochopitelného důvodu zcela stranou od vězňů, kteří si nyní v hloučku napomáhali uvolňovat svázané ruce a někteří již dokonce prchat do lesů. Tento výjev byl sám o sobě problémem, avšak veškerá krev z obličeje mi zmizela, až když jsem pozornost upřel do centra onoho dění. Mezi hořícími domy a vším tím zmatkem stál onen muž s plnovousem, jež mě zde prvně oslovil a pod krkem držel zmítajícího se chlapce. Arthura. Ruce jsem zaťal v pěsti a konečně pochopil proč nikdo z vojáků dosud nezakročil. Muž si mě vzápětí všiml a Arthur se začal v nedobrovolném sevření ještě více kroutit.

,,Ty," Vykročil jsem směrem k únosci s vražedným pohledem rodu Thranduilova.

,,E-Ee, to bych nedělal, sluníčko, ještě krok a nejenom, že z vás bude špíz, ale tady z prcka udělam takovou žhnoucí kouli plamínků." Zamumlal výsměšně útočník a přidal na stisku.

,,Synu, quildë." (uklidni se) Syknul na mě z pozadí Thranduil. Varovně se přitom rozhlédl, aby mě upozornil na okolo stojící hrozbu s luky Temnohvozdských vojáků.

,,Není třeba způsobit více potíží, než doposud vzniklo. Propusťte toho chlapce a můžeme si pohovořit." Nastoupil otec s jeho politickými řečmi na únosce.

,,Pokecat vo čem? Vo prostym přivlastnění si pár věcí, který šlo kvůli vaší vážený společnosti úplně k ďasu?!" Odsekl neurvale muž.

,,Vraždili jste ženy a zapalovali jim střechy nad hlavou, zatímco pod nimi stále byli." Vyprskl jsem znechuceně zatímco mi začaly bělat klouby na rukou.