Who am I? [Legolas, CZ]

Epilog

*3rd pov*

Brána na vyvýšenou terasu Temnohvozdského paláce se pomalu rozevřela. Strážní, jež tak učinili, okamžitě sklopili hlavu v hlubokém respektu. Ve výklenku se zjevila vysoká silueta majestátního elfa, jež kočičím krokem vznešeně vykročil na hřejivé paprsky světla. Za ním se tiše plazil těžký lesklý plášť a vlasy jemně vlnily při každém z dlouhých nášlapů. Lid utichl a tiše sklopil hlavy v úctě k příchozímu. Ihned pod balkónem byli přítomni všichni vládci Středozemě, v hlubokém očekávání a nevěřícnosti hleděli vzhůru. Byli připraveni ceremonii bezprostředně zarazit, nelze korunovat vraha. Avšak ti, jež nepotřebovali vysvětlení k udržení si důvěry k příteli vzhlíželi s radostní a úlevou ve tváři. Přihlíželi závěru jedné velké legendy, avšak tato je skutečná.

A pak jej spatřili. Hrdého, upraveného a tak... královského. Bez náznaku jakékoli emoce zvysoka shlížel na svůj budoucí lid a současné mocnáře. Když se však setkal s pohledy muže a trpaslíka, tváří jako by mu probleskla, úleva? Ona rozpustilá jiskra, jež dříve opanovala jeho duhovkám, se na okamžik navrátila a poslední století, jakoby nikdy ani neproběhlo. A přesto Legolas nikdy nepůsobil tak honosně a zodpovědně jako právě nyní.

Princ si prohlížel množství přítomných a pokoušel se nepřemýšlet, jak moc doufal, že do této situace se nikdy nedostane. Opatrně se zeširoka opřel o zdobené zábradlí. Velký prsten na levé ruce tiše cinkl o chladný kámen. Hlava mimoděk následovala onen jemný zvuk. Stále si nezvykl na všechny ony oficiality, róby a šperky... nikdy se necítil být zrozen pro panování, avšak tento konkrétní prsten byl pečetí jejich rodu a otcové ho předávali synům po celé generaci. Jediné, jež tedy nikdy nepřevzal byl králův meč. Zůstal v onom městě mezi kameny, kdež během boje se zapříčil. Zlatovlasý elf k oné zbrani nikdy pouto necítil a ponechal ji tam na zapamatování si posledního boje. Z rozjímaní jej přerušila dlaň, jež jemně stiskla jeho rameno. Instinktivně se narovnal a pootočil k oné osobě.

,,Princi, jsi si vědom, jest nic z následujícího není tvá povinnost?" Hleděl mu až do duše samotný Gandalf Bílý.

,,Nikdy to nebyla povinnost, nýbrž čest." Pokynul mu šlechtic rozhodně hlavou. Avšak je nutno vyřídit jednu poslední záležitost, proběhlo mu hlavou.

Pomalu, s grácií se otočil nazpět k předpalácí a s rozvahou oslovil lid svého otce. ,,Mé jméno je Legolas Thranduilion zvaný Zelený lístek, jsem prvorozeným synem a dědicem Temnohvozského trůnu, přesto mě většina z Vás zná pod jinými přízvisky. Přízvisky, jež mě pasují na vraha a zločince. Nikdy jsem tyto výroky nikomu nevyvracel, jelikož se jednalo jen o mne samého a mých hrdostí zaslepených činů, avšak dnes, tu před Vámi stojím, jako Váš potencionální král za kterého si mne však nemůžete zvolit, nebudete-li plně obeznámeni s mým příběhem. A proto, mí přátelé, slyšte má slova..."

(!!!) *flashback- počátek v 6. chapter*

Rozezněl se bojovný roh skřetů a pro nás povel zaměřit veškerou pozornost opět před sebe. Jenže to byla lest a skřetí řev zazněl i z části hradu, odkud se jednoznačně nést neměl.
,,Galadriel..." vydechl Aragorrn a chystal se vyběhnout jí na pomoc. Kdyby se Galadriel něco stalo byl by celý tento boj zbytečný ať pobijeme skřety klidně všechny. Paní lesa procházela duchovním světem a mluvila se všemi předky a zajišťovala nám jejich ochranu a informace bez kterých by jsme téměř neměli šanci Osudný boj vyhrát. Osudný boj byl den, který Galadriel předpověděla. Bude to den, kdy vše buď skončí nebo začne. Možná, že se toho dne ani nedožijeme a možná přijde už zítra, ale my budeme připraveni. Aragorn se už téměř probojoval přes skřety, kteří mu bránili projít k chodbě směřující k Paní lesa, když ho zastavil jeden obzvláště rozzuřený.