Who am I? [Legolas, CZ]

5. chapter

Ráno jsem se probudil a stále mě slabě pobolívala hlava z včerejšího kontaktu s předky, což mi připomnělo už tak dost vyhrocenou situaci okolo mě a jak říkal Elrond i zbytku středozemě. Ani jsem se nepokoušel dobívat ven z pokoje, přesto že si myslím, že jsem hlídaný jen z diskrétních důvodů, než z obav z mé osoby. Mé rozcuchané vlasy, jsem jen mírně usměrnil pár pohyby rukou a zůstal jsem nadále v oblečení ze kterého jsem se včera neměl náladu ani sílu se vysvléknout. Ani jsem se neobtěžoval obout a narozdíl od předešlého dne jsem neměl pokrm přinesený na 'samotku', ale byl jsem naveden do sálu, kde se nejspíše konaly hostiny, ale dnes zde probíhalo poklidné avšak bohaté ranní pohoštění. Zdejší král -Elrond- byl samozřejmě v čele jinak téměř neobsazeného stolu a okolo se ladným krokem pohybovaly elfky, které doplňovaly prázdné sklenky a vedly zdvořilostní rozhovory s jejich pány. Většina z přítomných se cpala jako by už nikdy neměla nic pozřít, což rozhodně neplatilo pro krále který soustředěně po jednou ujídal bobulky vína. Jako běžně jsem sebevědomě a bez okolků usedl ke stolu a začal si nabírat první jídlo co jsem viděl, protože ačkoliv jsem si to rozhodně nechtěl přiznat, hlad mě začal přemáhat a manipulovat s mým zrakem, kterým vyhledával co ještě si nabrat na už tak přeplněný talíř. Přestal jsem se kontrolovat a jen se snažil pozřít toho co nejvíc, než někomu dojde, že jsem vlastně vězeň. Můj pohled zabloudil ke králi, který mě po očku pobaveně pozoroval a jak jsem si všimnul nebyl sám. Těch několik málo výše postavených elfů u stolu si nejspíše také povšimlo mého zjevu a poněkud neobvyklého hladu. Nic z toho mě ale neodradilo od zkonzumování ještě více jídla, než jsem původně zamýšlel jen abych těm povýšencům nic nenechal.
,,Legolasi, jak koukám chuť k jídlu ti nechybí, cítíš se tedy lépe?" Elrond si mě po pár dalších chodech nechal zavolat a nyní jsme se procházeli po zdobených chodbách na jejichž konci něco slabě zářilo.
,,Vskutku, se cítím nabitěji." Moje nálada opravdu poněkud poskočila vzhůru.
,,Hádám, že za tím nebude jen plný žaludek-" Najednou Elrond prudce otočil hlavu mým směrem a donutil mě o pár kroků couvnout ke studené zdi. ,,Legolasi, nedělej ze mě ani ze sebe samého hlupáka. Myslím, že jsem to včera necítil, že to necítil každý urozený na míle daleko? Uvědomuješ si, že možná si všechno zničil?." Díval jsem se mu zpříma do očí a snažil se pochopit o co tu jde. Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Bylo mi jasné, že ví o započatém rituálu ze včera, ale nějak mi unikalo, co se tak strašného mohlo mým zapříčiněním stát.
,,Nedokončil jsem ho." Neviděl jsem jedinný důvod k omluvě.
,,Všem ostatním včetně mě bude jedno, jestli jsi ho dokončil nebo ne. Jen započít ho vyvolalo nesmírně velkou vlnu síly."
,,No a? Je to mé korunní právo spojovat se s předky a radit se s nimi. Mimochodem díky za tu pravdivou informaci o mém titulu." Zpražil jsem ho pohledem a do poslední věty vložil notnou dávku ironie. Elrond mě jen uzemnil pohedem, vzal pod rukou jako malé nevychované děcko a dotáhl ke konci chodby, kde hradby ústily za slunečním světlem. Vzpíral jsem se a celá scénka musela působit opravdu komicky.
,,Fajn, chceš být princ a jedním z patronů Středozemě? Tak se starej." Bez jakéhokoliv vysvětlění mě strčil proti hradbám a já si div nevyrazil dech a neoslepl z náhlého světla. Když jsem byl konečně s schopný pohledět před sebe, bylo mi jasné, že tohle nebude problém jen Středozemě, ale něčeho mnohem víc. Přede mnou byl z neuvěřitelně vysokých hradeb výhled na celé lesy, louky, osady a řeky. Nebo alespoň na to, co z nich zůstavalo. Člověk nebo trpaslík by si ani na první pohled nemusel všimnout něčeho zvláštního, ale mě to trhalo uši. Ničil mě a drtil ten zoufalý hlas stromů a lesních bytostí, které vyprávěli své příběhy. A snažili se upoutat něčí pozornost aby mohli promluvit. Les bych pochmurný, řeky zakalené a osady zanedbané nebo dokonce opuštěné. Snažil jsem se uzavřít svou mysl a obrnit ji proti těm hlasům, které mě každým momentem zničí, ale vyšel jsem ze cviku. Podlehl jsem a mé tělo se vyčerpaně svezlo podél hradby a já tvrdě dopadl na kamennou zem. Přerývavě jsem dýchal a mé oči se začali plnit slzami z toho utrpení, které spatřili. Nestihly však vytéct na povrch, protože mnou Elrond lehce zatřesl a zatáhl zpět do přítmí chodeb. Jako bych se probral z tranzu a mé svaly konečně povolily z křečovitého zatnutí. Vydechl jsem všechen zadržovaný vzduch a hlava mi vysíleně padla na rameno. Měl jsem desítky otázek, ale dech ani na jednu z nich.
,,Elronde, co...?" Dostal jsem jen ze sebe a následně se rozkašlal.
,,Co se jim stalo?" Dopověděl za mě a tvářil se jako pravý král- nečitelně a autoritativně. ,,Truchlí drahý synu Thranduilův,.. truchlí jako my všichni." Jeho maska na okamžik spadla a já uviděl tu nesmírnou bolest, kterou se pokoušel uchovat za stále rozvážnou tváří.
,,Ale je to tak dlouho, uplynulo tolik lun a úplňků od dne, kdy začalo jejich strádání." Vím o kterém dnu byla řeč. Věděl jsem kdy se celá Středozemě a spojenci zahalili do černého plátna, ptáci přestali štěbetat, víno přestalo téct a elfí písně utichli. Věděl jsem to lépe, než všichni ostatní. Věděl jsem to dříve než ostatní a narozdíl od nich jsem tomu mohl zabránit. ,,Tak proč teď?" Pokusil jsem se vstát, protože klečící jsem si připadal nedůstojně ba naopak potupně. Stále nevzpamatované tělo mě, ale zradilo a já s bolestným syknutím dopadl zpět. Elrond si, ale nadvládu nejspíše užíval a tyčil se v celé své výšce nade mnou.
,,Otázka nezní proč teď, ale stále?" Pokusil jsem se z jeho tváře vyčíst jestli to byl jen hloupý žert nebo bolestná pravda. Odpověď byla jednoznačná. ,,Nikdy nepřestali truchlit... my jsme nikdy nepřestali truchlit." Měl jsem velké nutkání postavit se na nohy, jelikož králův momentální pohled mě dostatečně zneklidňoval abych se v této nevíhodné pozici cítil ohrožený. Najednou jako by obrátil stránku a promluvil: ,,Mohl si být tak vyjímečný a proslavený jako tvůj velký otec. Ale vlastním rozhodnutím je z tebe tohle." Sjel mě pohledem od bosích nohou po krátké vlasy a odfrknul si. Cítil jsem se poníženě a tiše jsem promluvil: ,,Nechtěl jsem tohle způsobit, ale opravdu nic nevíte. Muselo se to stát." Prohrábl jsem si vlasy a jemně zatřásl hlavou ve které jsem pořád slyšel pozůstatky oněch hlasů.
,,Ano, muselo. Každému z nás nebo ať už člověku či trpaslíkovi by se to dříve či později stalo, ale ne touto cestou." Zaťal pěsti a přes zuby procedil:
,,Neměl jsi právo vzít Galadriel život!"

Omlouvááám se! ;( Vážně nebyla možnost na táboře přidávat díly a mě to opravdu mrzí, ale napravím to. ;) V tomto díle jste se alespoň částečně konečně dozvěděli co Legolas provedl tak strašného, názor? :) Jinak jsem nestíhala zírat jak narostlo reads a ✴, móc děkuji :') Zatím pa,
Zoe_221.