Who am I? [Legolas, CZ]

4. chapter

     Elrond si mě ještě chvíli přeměřoval pohledem, ale nakonec dal pouze strážím pokyn aby odešli. Sám se pak usadil na svůj trůn a o jednou rukou si začal třít čelo. S další motivační řečí abych mu vše vyklopil si dal značně načal, ale 'nezklamal' a přišla: ,,Legolasi, jen mi řekni proč..."
,,Jen? Pokud ti řeknu tohle, tak ti rovnou můžu vše převyprávět a to se nestane." Opravdu jsem to nechápal. Vydržel to tak dlouho, tak co ho přimělo, aby to vše znovu vytahoval na denní světlo?
,,Špatně si mě pochopil. Neptám se proč si to udělal, ale proč si se nikdy ani nepokusil nám to vyvrátit? Proč si se rozhodl pro takový život jaký vedeš, když by stačilo jen konečně říct co se tam stalo a vše by mohlo být jako dřív?." Odpověd byla snažší, než se mohlo zdát.
,,Protože už nic nebude jaké to bývalo. Už nikdy." A toto byla ta myšlenka, která mě držela při zdravém rozumu, když mě náhodou napadlo na okamžik zalitovat svého promrhaného dosavadního života.
     ,,Vždy je cesta zpět a pokud stejně ne, tak každá cesta někam vede. Ať už je jakkoliv trnitá a klikatá." Díval se mi hluboce do očí jako to umí jen elf elfovi a já k němu -nebo ke komukoliv- toužil cítit ještě alespoň na chvíli důvěru.
,,Proč si mě ještě nezabil?" Nutně jsem potřeboval změnit téma a tato otázka se dost nabízela.
,,Ani samotný Galdalf bílý nemá právo vzít život princi, bez jasného důvodu." Stále nepřerušoval oční kontakt ačkoliv mezitím vstal a došel až ke mně.
,,Jenže on i všichni ostatní ten důvod mají, jsem vrah a ať na to hrdý jsem nebo ne, je to zkrátka tak." Tady na pozemcích obývaných elfy to znělo obvzláště krutě.
,,Netvrdím, že vrah nejsi, ale nejsi ten Její vrah." Mluvil tak moudře, že mi začínala docházet slova.
,,Proč si mě sem nechal přivézt? A netvrď mi, že prahneš po odpovědích, protože ty by si mohl získat už dávno předtím."
,,Potřebuji pomoc, Středozemě potřebuje pomoc." Snad poprvé uhnul pohledem jinam, jako by se styděl, že to musí přiznat.
,,A to se mě týká, jak?" Ano, ano jsem princ, obyvatel a součást Středozemě, ale to je i dalších několik set bytostí.
,,Myslím, že víte princi,-" Než stačil doříct tu ohranou říkanku, dopověděl jsem to já.
,,-synu Thranduilův, jmenovaný Zelený lístek a princi Temného hvozdu." Na tváři jsem vytvaroval něco mezi vítězným úsměvem a otráveným tím neustálým opakováním.
,,To je další věc, kterou jsem s tebou chtěl pro tvé vlastní dobro probrat.." Než stačil cokoliv říct, tak jsem mu drze skočil do řeči.
,,Nepotřebuju žádného dobrotince aby se o mě staral." Místo aby se urazil a nebo mě jednodušše propustil, pokračoval.
,,Nic méně.. chci jen opravit jednu věc, kterou si právě řekl. A to právě titul prince." Po této větě jsem k Elrondově štěstí konečně zmlkl a jen čekal až odezní chvilkový reset všech mých informací v hlavě, které by vysvětlovaly tuto situaci. K ničemu jsem nedošel. ,,Cože?"
,,Společenství se rozhodlo sprostit tě titulu." Ačkoliv jsem se jako princ nikdy sám od sebe nepředstavoval, zbavení toho privilegia mi doslova zastavilo krev žilách. ,,A-ale, to přece nejde! Není to jen titul je to pokrevní pouto. Nemůžete mi odepřít všechny mé předky a nárok na Temný hvozd." Křičel jsem na zdejšího krále a bylo mi jedno, že se to na elfa nesluší, navíc vzhledem k jeho postavení.
,,Legolasi buď si jist, že pokud se uklidníš tak se okolnosti dozvíš."
Mluvil zcela vyrovnaně jako bych na něj právě nekřičel jako pominutý. ,,Nezajímají mě okolnosti, ty mi titul navrátí!" Nehodlal jsem se uklidnit, tohle už je vážně moc. To jsem teď jako jeden z tisíce? Nic víc... Ale Elrond měl trpělivost ze železa a nehledě na mé výjevy pokračoval:
,,Nicméně, společenství se shodlo, že královský titul je zapotřebí využít efektivněji, než je tomu u tebe." A pak mi to secvaklo.
,,Efektivněji? Přehlídneme-li fakt, že to není možné... přidělili ten titul někomu jinému?" Elrond toto nejspíš nečekal a trochu zaraženě se vydal zpět ke svému trůnu a pokračoval bez povšimnutí si mé otázky. ,,Pokud budeš usilovat o svůj titul nazpět bude to samozřejmě po několika slyšeních a hodin u kadeřníka... zařazeno do v budoucnu projednávaných záležitostí." Všechno to bylo jen velká snůška žvástů, ale v Elrondových očích se zrcadlilo něco jiného...veděl to, věděl že tohle všechno je jen politické taktizování avšak pravda se skrývá jinde. Chtěl mi to říct, chtěl mi říct pravdu, ale tady a teď ne. V místnosti bylo ticho, ale my přesto komunikovali. Naše oči a vnitřní smysly se do sebe vpíjely a stávaly se jedním velkým celkem. A právě v tom celku bylo jediné možné místo na sdělení oních záležitostí, ale to místo neexistovalo... alespoň zatím ne.
     Když mě stráže odvedli zpět do mého prozatimního pokoje, chtělo se mi spát. Mé tělo již padalo únavou, ale mysl pulzovala chtíčem udělat něco jiného. Ujistil jsem se, že stráže odešli na střídání což s trochou vína zabere dost pro mě potřebného času. Sednul jsem si na monumentální postel do tureckého sedu, zavřel jsem oči a začal jsem odříkávat slova v mém rodném jazyku- elfštině. Po chvíli mi začaly slabě zářit vlasy a já otevřel oči, které nyní světýlkovala jako oči samotné šelmy. Usmál jsem se při zjištění, že mám jasně navrch. Provolávání svých předků jsem téměř dokončil jen jednou- při smrti matky. Je to něco co dokáže jen elf královské, čisté krve a já se nyní ujistil, že mezi ně stále patřím. Dokončovat rituál jsem nikdy nezkoušel, ani dnes. Nemám k tomu důvod a navíc jen pouhé střetnutí vnitřním zrakem s dávnými předky mě neuvěřitelně vysílilo.
     Stačilo mi jen malé znamení v podobě šelmích očí abych se ujistil, že pro mě tato bitva ještě neskončila.

Zdravím Vás všechny z tábora :) A zároveň se omlouvám za délku, kvalitu a děj této kapitoly :(( Ale jistě to znáte... na táborech se zkrátka nejlépe nepíše. Což samozřejmě není omluva, ale všechno to napravím ;). Každopádně potěší komenty a ✴, kterých u minulé kapitoly dost ubylo, tak se chci zeptat čím to bylo? :) Pa,Zoe_221