Who am I? [Legolas, CZ]

8. chapter

       *Thranduil*
 Stál tam přede mnou a já nebyl schopen jediného pohybu. To se ovšem nedalo říct o něm, arogantně a nadřazeně se usmíval a s ojedinělým klidem v těch jeho ledových očích se přibližoval. Byl tak klidný... jako by právě nepronikl na pro něj již zakázané území do zabezpečeného paláce, k-.. tak počkat, jak se dostal přes stráže, bránu a zdi tvrdé jako diamanty?! Do mého zorného pole vstoupil Elrond a já v ten okamžik pochopil jeho zvláštní chování a nevysvětlitelné se mělo stát vysvětleným. Udělal dva kroky a ocitl se tak přede mnou a promluvil: ,,Věděl jsem, že tu cestu stále znáš. A že ten jež se měl vrátit, se vrátí." Na tváři mu pohrával vševědoucí úšklebek a já začínal být podrážděný. Jsem král a vypadá to, že jako jediný nevím co tu přede mnou odehrává. Legolas ze mě nespouštěl ty jeho oči avšak mluvil na Elronda. ,,Usoudil jsem, že by mohla být poměrně zábava podívat se jak velké štěstí jsem měl, že už tu nemusím strávit ani minutu...mezi zbabělci." Nebyl jsem schopen ničeho, ale koutkem oka jsem zahlédl jak plamenně rudé vlasy zavířily okolo zelené tuniky, jak se ta osoba rychle zastavila. Jak se Tauriel rychle zastavila. Jako by všechna její profesionalita šla stranou a její ruce bezděčně vystřelily k ústům jako by se snažila zastavit vodopád nevyřčených otázek, které jsem měl vyslovit já. A pak jsem se konečně odhodlal a bez rozmyslu vydechl to jediné co jsem měl na mysli.

,,Legolasi,.." Kdyby to bylo jen trochu možné a já se dokázal pohnout, tak se snažím chytit své oči, které by mi museli za chvíli vypadnout z důlků. 

,,Thranduile." Pohled ze mě konečně spustil a pomalu se důkladně rozhlédl po Velké síni, kde na něj užasle doslova zírali všichni mí poddaní, naši poddaní.. kdysi. Neslyšně našlapoval a na tváři mu stále vévodil ten stejný arogantní úšklebek. Jak je možné, že má navrch v mém vlastním paláci, kde by stačilo jediné slovo a byl by popraven, jako tomu kdysi jen o vlásek unikl. Najednou jako by na chvíli znejistil a jeho tělo na pár vteřin ztratilo tu vyrovnanost. Pohledem nyní jako pravá šelma propaloval Tauriel a krok namířil rovněž jejím směrem. Vypadala stejně vyvedená z míry a jen bezděčně pozorovala jeho se přibližující postavu. S Elrondem jsem na sebe pohlédli ve stejnou chvíli a mě zoufale napadlo, zda by ho ona nemohla přivést zpět. Zda by jeho setkání s Tauriel nemohly být připomínky lepších včerejšků a povzbuzení do stejných zítřků. Najednou byl před ní. Stáli tam a dívali se oba bez dechu jen na sebe, jako by okolo nebyl sál plný pozorujících je elfů. Hluboko uvnitř mě vzplanula naděje. Není až tak rozdílný, jeho slabost pro ni tu stále je, stále je tu šance, že je ten hodný. To jsem ještě netušil jak jednoznačně mi můj syn tuto domněnku vyvrátí. 

          *Legolas* 

     Obával jsem se, že nedokážu znovu pohlédnout do jeho očí, do očí, jež byli dříve tak podobné těm mým, ale je to lehčí než jsem myslel. Je to lepší, než jsem myslel. Všem vypadávali oči z důlků a já si tam postával a užíval si pocit, že jednou se nemusím schovávat před očima všech, skryt do stínů. A pak jsem ji uviděl. Stále tak stejně zelené oči a rusé vlasy splývající na stejně zelenou tuniku jak si ji pamatuji. Autoritativně jsem se k ní pomalu přibližoval a ona jako by ztratila řeč a jen se do mě vsakovala pohledem. Jsem tak potěšen, že mě sem Elrond vylákal, protože jinak bych tohle nemohl udělat. Můj a obličej Tauriel dělil jen její přerývavý, avšak naprosto neslyšný horký dech. Ach božstvo, jak já toužil ocitnout se v této situaci a něžně ji opatrovávat celý náš nekonečný život...Já mírně naklonil hlavu na stranu a ona mě napodobila na opačnou stranu jako by mé pohyby dokonale zrcadlila a přitom jen nepřítomně a neskrývaje šokovaní propalovala mé oči, které ji to zcela opláceli. Pohnout se trochu jinak, spojily by se naše ústa v jedny, ale to přesně jsem hodlal neudělat. Horkými rty jsem pomalu, ale přesto těsně minul její ústa a klesal po jejím porcelánovém krku a sledoval jak jen mihotavý dotek mých pulzujících rtů způsobuje zvyšování jejího tepu a její krk jemně růžový tam, kde jsem se ho dotkl. Stejným způsobem jsem doputoval až špičatému uchu do kterého jsem chvíli jen mělce dýchal a při té blízkosti se o něj jemně otíral a pomalu, smyslně zašeptal: