Stopařka - v zajetí kontroly

1.kapitola

Zazvoní budík a šílený, sluch drásající zvuk mě vytrhává ze spárů sladkého spánku. Opravdu nenávidím ten zvuk, ale přesto po pokusech vstávat nic nedělám. Až po dlouhých dalších minutách otvírám oči a prohlížím si tyrkysový strop. Znamená to můj ranní rituál, čekám, až do mě udeří všechny myšlenky a uvědomím si, kde to jsem. Doma. Slovo, které pro mne bylo tak dlouho cizí a přitom natolik blízké.

„Katie? Jsi vzhůru?!"

Skrz dveře mého pokoje se nese mámin hlas, když připravuje snídani jako každé ráno. Právě proto vstávám a automaticky beru do ruku tlustý fix z nočního stolku. Na stěně po mém pravém boku visí kus papíru, už je tam hrozně dlouho, ale jako pokaždé škrtá fix políčko, dnes je to jiné políčko než včera, dnes škrtá červená linie číslo 530. 530. den normálního života. Ve spěchu se vrhám do koupelny, opakuju denní rutinu a házím na sebe černé džíny, tričko a skrývám jej pod mikinou. Vlasy smotávám do neohrabaného culíku než sbíhám schody z druhého patra dolů do přízemí, v polovině se zastavuje a s mumláním nadávek se vracím zpět do pokoje. Zapomněla jsem, jako vždy. Leží na zrcadle přesně na místě, kde jsem je včera nechala. Opatrně beru ze zvyku nejdříve pravou a poté levou. Látka mi sklouzne po kůží a okraj se dotkne mého nadloktí. Rukavice zůstávají bezpečně na místě.

„Zlato, snídaně!"

Už jdu...Opět sbíhám schody a tentokrát se nezaseknu v polovině. První, co zahlédnu je černá čupřina vlasů vyčuhující za bílou pohovkou před televizí, jak pokaždé běží přesně na čas dětské seriály a stejně jako tomu bylo minulý víkend byl Alex připraven pět minut před začátkem s ovladačem v ruce zatímco máma pobíhala za kuchyňskou linkou spolu s tátou. Stali jsme se normální a kompletní rodinou, nic ani nezměnilo to, že máma před třemi týdny ohlásila čekání dalšího potomka. Bylo to perfektní. Zářila štěstím stejně jako můj otec. Byla jsem si víc, než jista, že by je obklopovala tak vřelá a teplá aura štěstí a lásky, že by je naprosto pohltila růžová aura, jenže já už to nedělám. Být normální znamená nevidět divné věci a vidět barevné spektrum vnitřní aury bylo divné. Zabrala jsem místo vedle Alexe a už ze zvyku plácla do připravené dlaně. Mezi mnou a Alexem věci klapaly. Zvykal si na novou sestru a spoustu věcí musel pochopit. Byl ještě dítě, stačilo mu jednoduché vysvětlení, nacpat břicho, pustit Spongeboba a byl v pohodě.

„Dobré ráno, jak ses vyspala?"

Odvrátila jsem zrak od televize a očima vyhledala tátu v kuchyni. Štěstí, že byla spojená s obývákem. Stál před sporákem, kde připravoval jeho vyhlášené omelety a na sobě měl pevně přivázanou zástěru z posledních Vánoc. Koupila jí máma.Nese nápis „Jsem hrdý otec dvou dětí." určitě nepočítala s tím, že to se brzy změní. Na tvář mi naskočil úsměv.

„Skvěle. Dnes nemusíš do práce?"

Odpovědí mi byl obrovský úsměv i od mámy, která se přitočila blízko k tátovi a stejně jako on se usmívala tím největším úsměvem.

„Ne, dnes je speciální den, takže zůstávám doma."

Přemýšlela jsem jestli mi něco neuniklo, o čem bych měla vědět, ale vůbec nic mě nenapadalo. Dokonce ani Alex nevypadal překvapeně, možná to mohlo být tím, že neodlepil oči od televize.

„Čím je dnešek speciální?"

Mělo to znít jako nevinná otázka, jenže všechno rámusení v kuchyni zmlklo a jediným zvukem byla veselá hudba z televize. Táta ani máma se nepohnuli z místa, úplně ztuhli s očima pozorující mě. Najednou mi bylo zvláštně, ale v mojí paměti nebylo nic důležitého.