Stopařka - v zajetí kontroly

15.kapitola

Byla to stejná žena a muž, kteří navštívili náš dům naposledy. Poznala jsem je okamžitě prvním vkročením do místnosti. Alex seděl na klíně naší matky. Zamával mi když mě uviděl a usmíval se. Úplný opak od mých rodičů. Rty stažené do úzké linie, držení těla ztuhlé. Jejich tváře mi napovídali, že ví všechno. Zůstala jsem stát na koberci našeho obýváku a čekala, kdo prolomí tíživou atmosféru. Byl to muž. Odhadovala jsem věk tak kolem čtyřiceti s výrazným pohledem a širokými rameny. Všimla jsem si nenápadného zařízení v jeho levém uchu. Postavil se a zamířil dlouhými avšak tichými a lehkými kroky ke mně.

„Dostali jsme instrukce z velitelství. Čas na zítřek je 16:00, ani o minutu déle. Černá dodávka zastaví na příjezdové cestě v 15:45 je to pro vás dostatek času?"

Za rozložitými rameny muže jsem uslyšela zalapání po dechu mé matky. Už jen díky téhle reakci se mi převrátil žaludek při myšlence, že to bude jen horší. Přikývla jsem na muže s jasnou výzvou v očích a ustoupila do strany. Muž ani žena se nerozloučili. Jednoduše opustily náš obývák a poté i náš dům, ale neodešli daleko. Něco mi říkalo, že jsou tam venku. Stopa aury, kterou sebou odnesli zcela nezmizela. Zůstala blízko.

Bezmocně jsem stála na koberci v rodinném obýváku. Strach z toho, co bude následovat svíral můj krk. Atmosféru uvolnil Alex. Seskočil z mámina klína s jednoduchou otázkou: Už jsou pryč? Nikdo mu neodpověděl. Chtěla jsem, ale pravda nebyla právě teď vhodná. Vzhlédla jsem od koberce s pokusem o úsměv na rtech. Ten úsměv zamrzl při pohledu na mého otce. S rukama v pěst stál vzpřímeně vedle pohovky. Hleděl do prázdna, ale jen okamžik. Poté sebou trhl s pevným rozhodnutím v očích.

„Zabalte si to nejnutnější. Odjedeme a zbytek věcí si necháme vystěhovat. No tak, pohyb..."

S šokem jsem přihlížela, jak matka horoucně přikyvuje a zvedá se z pohovky. Alex měl oči velké jako dva talíře. Už nebyl malý, aby nepochopil. V jeho očích se objevily slzy, když mu zčervenaly tváře a se zmatkem i smutkem obracel svou tvář k tátovi. Matka už byla na cestě do horního patra. Zavřela jsem oči a hluboce se nadechla. Otec začal mluvit na Alexe, který začal brečet, teď už naplno. I mně byly přiděleny rozkazy.

„Katie, jdi si pro kufr a..."

„Ne."

Dvě slabiky zastavily dění v celém pokoji. Alex stále smutně popotahoval, ale oba rodiče zůstali stát. Otevřela jsem oči abych stála tváří tvář svému otci. Byl stále v jeho oblečení do práce jen jeho dnes světle modrá košile měla rozepnuté vrchní knoflíčky a kalhoty už nevypadaly tak elegantně jako předtím. Pletence aury které se ke mně natahovaly nebyly dobrým znamením. Bylo hloupé si připadat stejně jako tomu bylo v mém dětství, ale vyděsilo mě to. Já byla ta malá holka třesoucí se strachy před tátovým hněvem.

„Katie, nebudu to opakovat znovu. Jdi si zabalit."

Já už nikdy nechtěla být ta malá holka. Teď šlo o mnohem víc. Rozumné a racionální vystupování bylo mému otci vlastní při jeho práci, pro mě to bylo neprobádané území ale všechno je jednou poprvé.

„Jaký by to mělo smysl? Je zbytečné odjíždět, nedovolí ti to-jsou tam venku a sledují nás a navíc... ani já vám to nedovolím."

Kousla jsem se do rtu, protože jen co jsem dokončila jednoduché prohlášení, tak otcova aura nabrala na intenzitě. Teď nesly všechny odstíny červené a oranžové. Některé z nich starostlivě modré.

„Katie!"

„Clarku, ne!"

Má matka se prohnala pokojem. Stála proti mně po boku jejího manžela. Její drobné ruce obtočily paži Clarka Madisona a dost možná se tak snažila zmírnit neklid v hlavě nás všech. Alex konečně přestal s pláčem a jen nečinně přihlížel. Využila jsem chvíle pozornosti abych pokračovala.