24.kapitola

3.3K 365 72
                                    

Myslela jsem si, že spánek mě pohltí při prvním kontaktu s polštářem, ale nestalo se tak. Velká ručička na nástěnných hodinách už opsala dvě kola a já stále zírala do stropu pohlcená myšlenkami. Dnes byl úplněk. Měsíční světlo pronikalo do pokoje a odráželo se od zvonkohry zavěšené u stropu. Uklidňoval mě pohled na to, jak se stříbrné světlo odráží od barevných úlomků a tancuje na stěnách kolem mě. Jeden z paprsků dopadl přímo na papír přilepený na stěně vedle mě. Nalepila jsem jej tam krátce předtím, než jsem šla spát. Šlo o sérii několika poznámek s otázkami. Hledala jsem vodítka, která by mě dovedla ke Camovi. 

Možná proto jsem se přikryla dekou z Camova pokoje v domnění, že to vyvolá moje schopnosti. Zatím se nic nedělo. No tak, usni... V zoufalé snaze jsem zavřela oči, představovala si jak se propadám do temnoty, ale nefungovalo to. Ve stavu, kdy se mi hlavou honilo tolik nezodpovězených otázek, se spánek ukázal jako nemožným. 

Deka spadla na zem, když jsem se posadila. Rukama jsem přejela po látce džínsů. Nebyli moc pohodlné, ale pokud by můj pokus vyšel a já se znovu vydala najít Cama, tak pyžamo nepůsobilo jako dobrý nápad.  Vstala jsem, podlaha pod mojí vahou zavrzala. Alespoň to mi vykouzlilo úsměv na rtech. Ve staré ubytovně neexistovala možnost udělat jediný krok bez doprovodu podobných zvuků. Natáhla jsem se po vypínači lampy, ale ztuhla v polovině pohybu. 

Na chodbě někdo byl. Slyšela jsem tiché klapnutí dveří a o chvíli později uviděla světlo prosvítající mezerou pode dveřmi. Kdo byl v tuhle noční hodinu vzhůru?...  Tiše jsem se přikradla ke dveřím a přiložila ucho ke dřevu. Žádné zvuky z druhé strany nevycházely. Počkala jsem pár vteřin a pak otevřela dveře. Musela jsem vylekat osobu na chodbě, protože rázem mi kužel světla svítil do tváře. 

„Zatraceně, vylekala jsi mě!" zasyčel na mě známý hlas a světlo z mé tváře zmizelo. Musela jsem zamrkat, abych konečně začala vidět normálně a nechápala, co se děje. Tyler stál na chodbě oblečený v teniskách, džínách a bundě. V ruce svíral baterku, kterou teď mířil na zem. Oklepala jsem se ze šoku. 

„Tylere?! Co tady děláš?!" řekla jsem a Tyler rychle naznačil gesto tichá. Ještě více jsem ztišila hlas, ale svoje rozhořčení a zvědavost jsem krotit nedokázala. 

„Kam to jdeš takhle pozdě?" 

Tyler mě ignoroval. Alespoň to tak vypadalo, když si ještě navíc z kapsy vytáhl jakési zařízení a zamračil se na displej. Vypadal duchem nepřítomně, když na mě mluvil.

„Vrať se do postele, Stopařko. O nic nejde."

Zamračila jsem se a nehodlala to nechat jen tak plavat. Něco se dělo. Ani omylem mi to „něco" neproklouzne mezi prsty. Rychle jsem se natáhla pro mikinu, kterou jsem odhodila na stolek u dveří.  

„Počkej na mě. Jdu taky." Ať je to kamkoliv... Tyler se nadechoval k vyslovení odmítnutí, zatímco já si přetahovala látku mikiny přes hlavu. S čím, ale ani jeden z nás nepočítal byla skutečnost, že se rozletěly dveře od pokoje vedle mého. Tyler zaklel a já si konečně oblékla mikinu.

„Co se tu sakra děje?!" Meghan stála v otevřených dveří jako nějaká bohyně pomsty. Měla na sobě jen noční košili a vlasy jí trčely na všechny strany. Za jejím ramenem nakukovala Audrey v dlouhých kalhotách a tílku na spaní. Překvapeně zvedla obočí. 

„No, ne? Že bychom tu měly nějaké romantické dostaveníčko při Měsíci?"  

Prohlédla jsem si Meghan od hlavy až k patě. Během dvou vteřin přešla z překvapení na pozici mrchy. Opřela se o rám dveří a dlouhé lokny si hodila přes rameno. Audrey jí stiskla rameno ve varovném gestu, ale Meghan se o to nestarala. Propalovala mě i Tylera očima. 

Stopařka - v zajetí kontrolyKde žijí příběhy. Začni objevovat