Stopařka - v zajetí kontroly

9.kapitola

Zády jsem se opírala o zeď pokoje. Povrch byl drsný, ale nevadil mi. Očima jsem pozorovala Alexe jak se snaží dostat zpátky ke mně skrz bludiště hraček. A nutno dodat, že to bylo celkem obtížné. Hračky jako například autíčka, kusy stavebnic, plastových zvířat, plyšáků a všeho možného pokrývaly podlahu Alexova pokoje. A uprostřed toho všeho stála krabice, kterou tam dala máma. Dnešním bojovým úkolem bylo vyřadit všechny nepoužitelné a zbytečné hračky. Po dvou hodinách práce to vypadalo stejně jako na začátku.

Pozorovala jsem Alexe jak staví věž z vraků rozbitých autíček a cítila jak se usmívám. Tolik se toho změnilo, ale trávit čas s Alexem, mým bratrem, mojí rodinou bylo neuvěřitelné. Bála jsem se, že mě Alex nepřijme do rodiny, ale mýlila jsem se. Možná, že to věděl od samého začátku, kdo jsem, cítil to v sobě. Nikdy jsem se na to nezeptala, protože jsem nespojovala svůj život teď s tím, co bylo předtím. Rozdělila jsem svojí minulost na tři etapy. Zmatené dětství, život ve stínu ubytovny s každodenním pátráním s jediným cílem a můj život právě teď. Život s mojí báječnou rodinou ve velkém domě se zahradou a bílým plaňkovým plotem. Tak jsem si to mockrát představovala.

„Katie?"

Alexův hlas přerušil tok mých myšlenek a já zamrkala. Uviděla jsem Alexe stát přímo nad sebou. Zkoumal mě svýma očima a vlasy a černé, havraní vlasy mu trčely do stran. Obalovala jej slabá aura zvědavosti a dobré nálady. Naklonila jsem hlavu na stranu a prohlédla si jeho výtvor na zemi. Věž byla hotová.

„Pěkná práce. Chceš to ukázat mámě?"

Alex ukázal řadu zubů v úsměvu a zavrtěl hlavou. Jeho pohled cestoval po pokoji a nakonec se posadil vedle mě. Udělala jsem drobné postavě další místo vedle sebe a dobře věděla, co dělám. Dnešní ráno nebylo tak úplně normální. Byl to experiment. Pod látkou mikiny mě na krku tížila váha přívěsku. Vážně to fungovalo. Rukavice jsem měla pevně na místě, jak bylo mým zvykem ale nebyly třeba. S náhrdelníkem na krku se můj dar vidět auru vrátil do normálu. Viděla jsem barevné vrstvy a to, jak se po mně úponky natahují, ale to bylo všechno. Už žádné návaly emocí, které by pozřely mé vlastní. Po tomhle všem mě naplnilo štěstí a nepopsatelná radost. Musím za to Feren poděkovat. Díky tomuhle bych mohla normálně žít. Neomdlévala bych, nemusela bych se vyhýbat kontaktu kůže na kůži, mé emoce by patřily jen mně. Svírala jsem krystal v dlaních velmi, velmi pevně a nehodlala jej pustit. Menší ruka šťouchla do mého boku.

„Nebaví mě uklízení. Nemůžeme si jít hrát ven?"

Shlédla jsem vedle sebe a uviděla Alexe, jak natahuje krk a dívá se z okna. Venku bylo nádherně ale máma jasně řekla, že tohle musí být hotové jinak bude mít Alex problém spát ve svém pokoji. Pomalu jsem se natáhla a pocuchala čupřinu černých vlasů.

„Můžeme jít ven, až to tady dokončíme. Tak, co se do toho pustit a pak si jít ven zahrát třeba fotbal?"

V Alexových očích zaplála hravá světýlka a čirá radost v žluté vlně vytryskla z jeho těla. Vydrápal se na nohy a o chvilku později se začala hnědá krabice plnit.

***

S lehkým krokem a s Alexem za zády jsem sešla schody. Okamžitě jsem u kuchyňské linky uviděla mámu. Stála zády a připravovala jídlo. Otočila se v pravou chvíli, když jí Alex omotal ruce kolem zvětšujícího se pasu. Donutilo mě to k dalšímu úsměvu. Další člen rodiny. Bylo to skvělé, ale zároveň mě sžíraly i jiné myšlenky a pocity o naší rodině. Pocity, které nebyly až tak dobré... teď šťastná rodina ale předtím. Prošli jsme si zlými zkušenostmi a já vybočovala z davu. Posadila jsem se na židli k jídelnímu stolu a očima prozkoumala zbytek prostoru. Skrz okno jsem viděla i na příjezdovou. Auto mého otce chybělo. Zklamaně jsem usedla.