Stopařka - v zajetí kontroly

31. kapitola

Celá naše cesta nabrala nový směr. Atmosféra zůstala napjatá. Vedl nás Jeremy a Meghan byla tou, která mu neustále doslova šlapala na paty.  Pár kroků za ní jsem kráčela já, Audrey po mém boku, zatímco Tyler naši prapodivnou skupinu uzavíral. 

„Jak je to ještě daleko?" ozvala se Meghan a nadhodila si na zádech batoh, který nesla jako válečnou kořist. Jeremy se jen letmo otočil, a to na tak dlouho, aby ukázal křivý úsměv. 

„Bolí tě snad nohy, Megs?"

Při té provokativní narážce jsem prudce zvedla hlavu a podívala se na Audrey ve stejnou chvíli, jako ona na mě. Meghan neměla dnes úplně dobrý den, a provokovat ji, rozhodně nebyl nejlepší nápad. 

„Varoval jsem tě, abys jí tak neříkal." Tentokrát to byl Tyler, kdo se přihlásil ke slovu, a podle krvavě rudých úponků, co se natahovaly vpřed z jeho těla, vztek nabíral na síle. Zrovna jsem se chystala zakročit dříve, než dojde k další rvačce a nebo k tomu, že Meghan použije svoje telekinetické schopnosti, když mě zastavila Audreyina ruka a letmo kývla bradou Meghaniným směrem. 

„Ještě jednou mi řekneš Megs a neskončí to pro tebe dobře, jasné? Přísahám, že tu blbou růží roztrhám na trilion malých kousíčků, rozuměl jsi mi?"

Všichni jsme zastavili a sledovali, jak se Meghan během mrknutí oka, dostala před Jeremyho. Zatarasila mu cestu a její ukazováček s růžově nalakovaným nehtem, výhružně směřoval vpřed doprostřed Jeremyho hrudníku. Procházející lidé však ničemu z toho nevěnovali pozornost.

„Fajn," prohlásil Jeremy, ale stále se usmíval. Zvedl ruce na znamení míru. „Už je to jen pár bloků." 

Opět jsme se dali do pohybu. Tyler nasupeně kráčel mezi mnou a Audrey. Střídavě se mračil na hodinky a na Jeremyho v čele, občas také na Meghan, která musela vycítit jeho pohled, protože zakřičela: „Tylere, přestaň mi propalovat díru do zad!," pokaždé, když se o to Tyler pokoušel. 

„Nechápu, co na něm mohla vidět," zamumlal Tyler po chvíli,a to natolik tiše, že to bylo skoro nezřetelné, ale Audrey i já jsme jej slyšely. 

„On je totiž normální," uslyšela jsem v odpověď ve své hlavě Audreyin hlas a věděla jsem, že to samé slyšel i Tyler, protože jeho tvář se ještě více zachmuřila. V tu chvíli jsme si všimla, že městský ruch kolem nás začíná řídnout. Ubývalo procházejících lidí a aut křižujících město. Jeremy odbočil do vedlejší uličky a bylo jasné, že jsme u cíle. Zavedl nás přímo k železnému oplocení, za nímž se rýsoval rozkopaný pozemek s hromadami sutin a v jeho středu polo-rozestavěná budova, jejíž střechu tvořili jen trámy. 

„Tady to je. Majiteli došli finance, takže to tu už několik měsíců zůstává v tomhle stavu." 
„Kde je nějaká záruka, že mu můžeme věřit?" namítl Tyler a sledoval, jak Jeremy odkrývá otvor v pletivu. Podržel jej tak, abychom měli volný průchod, ale zatarasil cestu Meghan, která se hrnula vpřed. 

„Ne tak rychle. Dovedl jsem vás sem, chci svoji část dohody," ukázal na batoh, který Meghan nesla. 
„Prosím, řekněte mi, že ho můžu prostě přehodit přes ten plot," zavrčela Meghan, ale pomalu sundala batoh z ramen a pohodila ho k zemi. Tyler ji obešel zvedl batoh a sám přidržel pletivo, zatímco batoh hodil k Jeremymu. Pohotově jej zachytil a s velkou pečlivostí, zkontroloval obsah. 

„Víte, jednou by bylo fajn dostat se i na nějaká pěkná místa, nemyslíte?" podotkla Meghan a měřila si budovu před námi. Pozemek byl soukromý, se zákazem vstupu, ale nevypadalo to, že by jej někdo hlídal. Musela jsem s Meghan napůl souhlasit, ale nahlas jsem nic neřekla. 
„Říkal jsem vám, že se vám to nebude líbit."
„Veř mi, už jsme byli na mnohem horších místech," odrazila Jeremyho poznámku Meghan a skrčila se natolik, aby se protáhla mezerou v pletivu. Za ní následovala Audrey a pak já. Tyler se trochu nemotorně dostal na druhou stranu, jako poslední.