Stopařka - v zajetí kontroly

23.kapitola

Prvotní šok odezněl na můj vkus až příliš rychle ale stejně to jmenovanému Otci Ignáci stačilo k tomu aby si pospíšil a zmizel uvnitř skleníku. Nezaváhala jsem ani okamžik a donutila ztuhlé končetiny k pohybu. V mé hlavě se pohybovalo nesčetné množství otázek, ale většina z nich byla zapomenuta s mým prvním krokem do „džungle" zeleně.

Uvnitř skleníku panovalo dusno a vlhko. Prostor byl malý a rostliny byly naprosto všude. Jen stěží byly skrz listy zřetelné okolní stěny. Paprsky světla pronikaly skrz malá okna ve střeše a i tam se pnuly zelené výhonky směrem ke svobodě. Opatrně jsem našlapovala úzkou pěšinkou, vyhýbala se květináčům a úponkům, které se natahovaly na druhou stranu, rukama jsem odhrnovala velké listy stranou a přitom ještě obdivovala tohle místo. Brzy jsem uslyšela zvuky pohybu a spatřila rozložitá mužská záda. Zastavila jsem a pohledem putovala po této tajemné části. Kdo by to vůbec byl řekl, že uprostřed klášterní zahrady je něco jako exotický skleník?

Ve vzduchu se mísila typická vůně zeminy a květin. Letmo jsem zahlédla dlouhý dřevěný stůl, který se skoro ztrácel v porostu a byl plný všemožných věcí. Otec Ignác odtud vzal jistým pohybem rozprašovač a já tiše sledovala jeho počínání. „Věděla jsi, že rostliny jsou druhým nejlepším přítelem člověka?" Hlas Otce Ignáce mne ani tolik nepřekvapil. S rukama ukrytýma v kapsách jsem přistoupila blíže, abych zjistila, co vlastně tento zvláštní muž dělá. Kapky vody z rozprašovače v pravidelných intervalech dopadaly na drobné rostliny. Byly jich desítky, v drobných květináčích. Každá měla své místo. Neznala jsem žádné názvy těchto rostlin. Několik kaktusů, sukulentů. Bylo to zvláštní. Úkosem jsem pohlédla na soustředěnou a uvolněnou tvář Otce Ignáce a vzpomněla si na jeho otázku.

„Předpokládám, že pro vás bude na prvním místě Bůh," odstoupila jsem dál a sama pokračovala v malé prohlídce, hlas jsem udržovala stabilní a pozorně vyčkávala na reakci Otce. Náčiní rozvěšené na stěnách bylo čisté a udržované. Zahradnické nůžky, lopata, rýč, srp, hrábě, kolíky... vše mělo své místo. Z horka a dusna jsem cítila vznikající pot na čele a dlaních. Charakteristický zvuk rozprašovače ustal. „Je mnoho možností toho, kdo může být naším nejlepším přítelem, nemyslíš? Nenech zakalit svoji mysl jediným úsudkem."

Z nějakého zvláštního důvodu jsem se při slovech Otce Ignáce cítila špatně, ale nedovolila jsem tuhle chybu připustit nahlas. Starý muž pracoval za mými zády zatímco já se přiblížila ke druhé stěně. Tento kout vypadal zvláštně. Na malém stolku stály skleničky s barevnými roztoky, na zemi se povalovaly oválné granulky o kterých jsem předpokládala, že jsou hnojivem. Z květináčů a skleněných dóz různých velikostí vyrůstaly zelené stonky. Některé teprve rašily na světlo, ale několik exemplářů kvetlo. Květy růží otevíraly poupata dennímu světlu. Opravdu krásné. Natáhla jsem se a nechala konečky prstů, spíše jen vrcholky nehtů pohladit jeden ze žlutých okvětních lístků. Bála jsem se, jako kdybych mohla té květině ublížit.

„Rosa foetida. Nádherná, že? " Hluboký hlas se ozval přímo za mými zády. Stáhla jsem ruku zpět a překvapeně hleděla jinam. Otec Ignác mě pozoroval a přitom se mu v očích zračila hrdost. Řekl:„Počkej tady, přinesu speciální roztok k zalévání," otočil se na patě a jistými pohyby zamířil ke stolu, odkud se o chvíli později ozývalo otvírání skříněk. Zastrčila jsem si spadlý pramen tmavých vlasů za pravé ucho a znovu zkoumala růži. Trávil zde Cam opravdu tolik času? Proč? Co tady vlastně dělal? A jak moc se sblížil s hlavou tohoto kláštera? Otázky tížily mojí mysl a já nenacházela žádné odpovědi. Pocit frustrace narůstal. Nakonec mě v moři rozkvetlých květin zaujalo něco zvláštního.