Stopařka - v zajetí kontroly

19.kapitola

Sebastian tvrdil, že Audrey mne vyzvedne ale já už na téhle chodbě postávala dost dlouho na to aby mi došla trpělivost. Rozhlédla jsem se na obě strany. Viděla jsem jen několik zavřených dveří. Mé nohy se daly do pohybu. Krok za krokem jsem postupovala vpřed. V žaludku se mi usadil divný pocit, zvláštní. Měla jsem nutkání hlídat si záda, stále se ohlížet. Několikrát jsem volala Audrey ale neúspěšně. Nakonec mi došlo, že je kolem mnohem větší šero než by mělo být obvyklé v tuhle denní hodinu. Důvod se ukázal prostý. Okno na konci chodby zakrývala těžká, černá záclona která bránila slunečnímu světlu v průchodu. Chloupky na krku se mi postavily. Mám mnohem raději světlo než temnotu. Co se ale ukázalo ještě děsivějším byly dveře ukryté ve stínu. Někdo je musel natřít černou barvou včetně rámu a samotné kliky. Dřevo zdobila krvavě rudá slova: NEVSTUPOVAT, POKUD SE NECHCEŠ STÁT SYNEM/DCEROU SMRTI! Prohlížela jsem si jednoduché detaily. Na první pohled se mohlo zdát, že nápis někdo vytvořil ve spěchu za pomocí prstů, ale po bližším zkoumání jsem usoudila, že písmena jsou mnohem propracovanější a barvu, která měla imitovat krev někdo nechal stékat po povrchu ta aby nikdy nedopadla na koberec. A to nevylo všechno. Klika byla také upravená. Dotyčný si dal tu práci, aby vytvořil prohlubeň, kterou teď zaplňoval černý kámen lesknoucí se i v té velké tmě. Fascinovalo mne to, vzdáleně jsem si uvědomovala že natahuji dlaň a sahám po klice. Opožděně mi došlo, že za sebou cítím cizí přítomnost.

„Myslela jsem si, že ten nápis nejde přehlédnout, ale tak se posluž. Ta klika je pod proudem, hodně štěstí."

Nerozpoznala jsem ten hluboký ale za to určitě dívčí hlas. Má dlaň se stáhla zpátky a já se otočila. Za mými zády nikdo nestál ale u okna ano. Skoro splývala se stínem kolem. Viděla jsem oponu černých vlasů zakrývající tvář. Styl jakým se opírala křičel arogancí. Těžké černé boty postupovaly výš a odhalovaly dlouhé hubené nohy pokryté síťovanými punčochami tmavé barvy.Ty mizely pod sukní nad koleny opásanou jemnými stříbrnými řetězy. Rozhodovala jsem se zda má na sobě tričko a nebo se jedná o něco, co prošlo drtičkou odpadu. Dřív než jsem došla k nějakému názoru tak se silueta pohnula. Zahlédla jsem jak se hubené ruce propletly na hrudníku. Vykročila ke mně, pohled upřený k zemi.

„Jeden by si podle těch neustálých keců o zázračné Stopařce představoval někoho jiného. Škoda, čekala jsem větší legraci z našeho setkání, ale tohle... jsem zklamaná."

Cítila jsem jako kdybych vklouzla do staré kůže. Narovnala jsem se v ramenou a zaměřila se na dívku přede mnou. Její aura byla jedním slovem špatná. Na mysl mi nepřicházela jiná slova, jak bych popsala to, co jsem viděla. Jen černé úponky. Nic jiného, její aura byla černá tak hluboce až jsem nedohlédla na samotný konec. Nutila jsem myšlenkami šlahouny aby se rozestoupily a ukázaly mi další vrstvy ale odkryla jsem jen další černou. Konečně jsem ale měla možnost pohlédnout do obličeje té neznámé. Její oči byly světle modré a zářivě kontrastovaly s černou oční linkou a kouřovými stíny. V těch očích plál vzdor a posměch.

„A ani nemluvíš? Ach, škoda. Já tak doufala, že si třeba konečně s někým pokecám."

Stály jsme proti sobě. Já a ona, dívka se závislostí na černé a očividně mne hodnotila stejně jako já ji. Ušklíbla se a tak odhalila část svých zubů. Byly mírně křivé.

„Oni ti o mně řekli? Jací zrádci ale zklamu tě. Tvoje chabá ochrana nefunguje."

Má tvář se stáhla v zamračení. Vůbec jsem nechápala o čem to mluví.

„Nerozumím, o čem to mluvíš."

Princezna temnoty zvrátila hlavu ke stropu a zasmála se. Zněla šíleně a když skončil její panický záchvat natáhla ke mne svojí dlaň. Černě nalakovaným ukazováčkem namířila na můj hrudník.