Stopařka - v zajetí kontroly

5.kapitola

Myslím, že kapitola už dlouho nebyla -_-

Je to zvláštní, ale nikdy se mi nepodařilo zbavit toho uklidňujícího pocitu, který mám , když sama kráčím ulicemi a pozoruji ostatní. Je to jediná chvíle, kdy vnímám jejich aury a cítím se volně. Sleduji kolemjdoucí a všímám si jejich strachu, obav, stresu ale i radosti, lásky a štěstí. Snad jen ulicemi mi připomínají mojí minulost, nikdo si mě nevšímá, jako bych byla jedna ze stovek dalších. Vídám to každý den, když chodím sama domů a svírá mě úzkost při čtení novinových článků. Musela jsem s tím přestat. Krádeže, neštěstí, vraždy, pohřešované osoby. Často bojuji s pocitem selhání a víc, než jedinkrát mě napadla myšlenka na návrat, ale na návrat kam?...Domov? Ten mám tady u své rodiny, tak co jsem měla předtím? Měla jsi přátele, jinou rodinu... Odehnala jsem protivný hlas ze své hlavy a pokračovala v cestě. Chybělo mi jen pár ulic k našemu domu. Jednoduchý bílý plot přímo zářil už od začátku ulice. Má taška mě tížila na rameni a ze sluchátek uších vyřvává hudba, nestačilo to natolik aby to odtáhla mou pozornost od okolí. Mohla bych jezdit autem, ale nedělám to. Jediná chvíle, kdy jsem sama jsou cesty ze školy. Určitým způsobem mě naplňují. Jen dnes mi pořád po páteři procházelo mrazení, které nepřestávalo a za krkem jsem měla nepříjemný pocit. Skoro jako bych na sobě cítila něčí oči. Ohlédnout se bylo přirozené. Přesně v okamžiku, kdy mi do ušních bubínků vklouzly tóny melodických houslí jsem se prudce ohlédla, ale nic tam nebylo. Obyčejná poloprázdná ulice. Akorát mě požírala paranoia. Bylo to zbytečné, vběhla jsem na naší příjezdovou cestu a pří běhu si strhla sluchátka z uší. Bez přemýšlení jsem otevřela dveře od domu a zaslechla mámin hlas, který mě přinutil ztuhnout.

„Ano, už jsem vám to říkala. Nevolejte nám!"

Zastavil mě rozzlobený hlas. Má matka zněla agresivně. Rozmýšlela jsem, co mám udělat, ale nakonec zvítězila má temná část. Ta zvědavá. Přitiskla jsem se tělem ke zdi a se zadrženým dechem očekávala příchozí věty. Myslím, že i tep mého srdce byl hlasitější.

„Naposledy. Moje dcera je v bezpečí, nic jí nehrozí. Nechte nás na pokoji. Sbohem!"

Prásknutí telefonu. To jediné přerušilo tok mých myšlenek, jak se slova ukládala do mé paměti. Co se to stalo? Co to znamenalo? ... Moje nohy se odmítaly pohnout z místa a ruce byly ztěžklé, jak se mi před očima mihotaly různé obrazy a představy. Mohla jsem mít představu, jak má matka vypadá, jak je skloněná nad stolkem, kde máme telefon, rukama svírá křečovitě okraje dřeva a ramena se jí zvedají neklidným dechem, možná zadržuje slzy. To vědomí mě donutilo se pohnout. Několikrát jsem silně zadupala u dveří a snažila se obyčejně zavřít dveře, potom mé kroky zamířily chodbou. Ano, stála tam. Přesně tak, jak bylo v mé představě s očima upřenýma na přístroj na stolku.

„Mami?"

Trhla sebou. Skoro hystericky se otočila a já poznala zarudlé oči. Vyděsilo mě to. Má matka ztuhla.

„Katie?! Co tu děláš?! Máš být přeci ve škole!"

Máminy modré oči sekly po kulatých hodinách na zdi stejně jako moje. Ne, nebylo brzo. Bylo skoro půl čtvrté, čas kdy chodím domů. Tvář mé matky zbledla.

„Omlouvám se, zapomněla jsem."

Ani jedna z nás se nepohnula, aby cokoliv udělala nebo řekla. Já nemusela vidět slova. Byla zpátky, aniž bych se musela snažit byla pro mě mámina aura přirozená. Porušit svá pravidla se ukázalo jednoduché a hnědá aura obav mísící se s černou barvou strachu spolu s další růžovou-láskou a modrou starostí. Odkašlala jsem si.