Stopařka - v zajetí kontroly

6.kapitola

Jedno se mým rodičům muselo nechat, nevyptávali se. Před týdnem jsem se probudila ve své posteli se smíšenými myšlenkami. Rodiče nereagovali, dělali jakoby se nic nestalo. Dost možná si nechtěli připustit, že se jejich dcera propadla do stavu nevědomí, která nesplňoval podmínky normálnosti. Možná, už naše rodina zapadla natolik do života bez výjimečných věcí, že cokoliv spojené s mým darem by všechno zničilo. Nicméně se mi od té doby v hlavě rojilo spoustu otázek. Hlavním tématem byl vždy skleněný úlomek, který jsem převracela v dlaních v každé volné chvíli. Další vize, už nepřišla, ale vzpomínky se prodíraly na povrch po desítkách.

Měla jsem dlouhý seznam otázek, které bych April položila, ale můj plán selhal. Týden se neobjevila ve škole. Jason neměl žádné informace, když opustil náš dům, tak už April neviděl. Nikdo netušil, kde nová spolužačka bydlí ani jednu zmínku o její rodině nebo nějaké vodítko. April Williamsová mohla působit jako přátelská duše, ale neprozradila o sobě vůbec nic podstatného a tím se z ní stala ještě větší záhada. Jason mě bombardoval otázkami ohledně skrývání mých rukou a tím začínal být otravný. Nějakým způsobem jsem se začínala uzavírat do sebe, všechno mi přišlo obyčejné a tak nudné, stejně jako každý den, který uplynul v té samé rutině.

Včera večer mě matka nachytala jak sleduji televizní zprávy a výjimečnou pozornost jsem věnovala úseku o pohřešovaných. Nevěděla jsem, že to dělám. V tu chvíli nekompromisně zmáčkla tlačítko na ovladači a zbytek večera jsem strávili hraním Scrabble. Do paměti se mi vryl její ustaraný výraz, rychlost kterou se její aura zakalila a strach, který z ní potom sálal. Přísahala jsem si, že to nebudu dělat - nebudu číst v auře mých rodičů, ale v posledních dnech se to pro mě stalo přirozeným. Viděla jsem toho hodně. Například Alex byl většinu času šťastný a spokojený. Viděl jen spokojenou rodinu a kamarády, prospíval... bohužel rodiče ne. Matka byla jako na horské dráze. Její aura se změnila na faleš při každém pohledu na mě. Jemná modrá, zelená, šedá a náznak černé jí obklopoval při každém kontaktu se mnou, mohla to skrývat za úsměvy, ale já viděla pravdu. A můj otec se vracel z práce vyčerpaný, ale šťastný. Jeho tvář se zkřivila vráskami jen občas, byl ve skrývání lepší než máma, ale stejně někde hluboko se cítil stejně. Začínala jsem pochybovat, o klidu v našem rodinném kruhu... začátku byly vysněné ale teď jsem si připadala jako ve zlaté kleci, jako blázen ve svěrací kazajce. Chyběly mi chvíle, kdy jsem se mohla procházet kdekoliv jsem chtěla, mohla si dělat skoro cokoliv a byla jsem volná. Teď? Rukavice se staly mou součástí, předstírání denní záležitostí a paranoia mě užírala. Nedělám si legraci. Ve škole, po cestě domů někdy i na naší zahradě mě přepadl ten známý pocit, že mě nikdo sleduje. Pokaždé, když jsem se otočila tak to zmizelo. Jakoby se nic nedělo. Možná i teď na školním dvoře v době oběda mě mohl někdo sledovat. Strčení do mého boku mě vytrhlo z přemýšlení.

„Poslední dobou jsi děsně mimo Čtyřlístku."

Jason právě dojedl svůj oběd a jeho aura, která jej mlhavě obklopovala značila starost a taky zvědavost. Já se svého oběda ani nedotkla. Jediným pohybem jsem k Jasonovi přistrčila i svůj talíř. Nedělalo mu problém sníst můj oběd.

„Já vím, nejsem nějak ve svojí kůži."

Kreslila jsem po stole malá kolečka a nenápadně si udržovala přehled o okolí. Nestávalo se mi to často, ale pamatuji si na první měsíc tady. Někdo, kdo by mohl vidět mýma očima by řekl, že jsem na drogách. Viděla jsem duhové tvary, aury byly natolik silné jako bych spolykala krabičku s léky a měla halucinace. Nebylo možné kontroly a teď to nebylo o moc lepší. Dokázala jsem říct, kdo máš špatný den a kdo naopak září. Vtipné bylo pozorovat zamilované páry. Kéž by aspoň polovina z nich věděla, že to láska není.