Stopařka - v zajetí kontroly

34. kapitola

Dveře od kanceláře Tornerové jsem rozrazila až s příliš velkou razantností a hlasitá rána za mými zády toho byla důkazem. Hlavou mi vířily otázky, zatímco mi na pažích naskakovala husí kůže a já se snažila dostat kamkoliv, hlavně aby to bylo co nejdál odsud, ačkoliv jsem před pár minutami vložila část ze své křehké důvěry do rukou ženy, co si ve stole schovávala falešný policejní průkaz.  

Třela jsem si chladné paže a snažila se setřást z konečků prstů nepříjemné brnění, co se mě drželo od chvíle, co jsem vlezla Tornerové do hlavy. Její emoce se na mě podepsaly více než bych si přála.  Potřeba odlišit své pocity od cizích byla natolik silná, že jsem hledala jakékoliv tiché místo, kde bych mohla vymyslet vlastní plán, jak zachránit ostatní. 

Moji už tak mizernou náladu akorát více popudilo, když se k mým krokům na chladných, leštěných dlaždicích přidaly další. Ani jsem se nemusela ohlížet, abych věděla, že je to Sarah. Mé podráždění vzrostlo, když jsem si vybavila její pobavený výraz, který kontrastoval s jejím temným výrazem.

"Drž se ode mě dál, Sarah. Nemám na tebe náladu," vyštěkla jsem a zrychlila krok ve snaze dostat se co nejdál z dosahu. 

"Ale, ale... podívejme se, jak je někdo nabroušený," zasmála se Sarah a její výsměšný podtón mě přimrazil na místě. Meghan, Tyler, Audrey a Cam byli pryč. I kdybych do toho nepočítala Camerona, který se počítal za nezvěstného už předtím, tři osoby byli uneseny. Tři osoby, které jsem pokládala za svoji rodinu, mohli být ve smrtelném nebezpečí. Otočila jsem se na Sarah a skoro do ní vrazila, když jsem se prudce otočila. Naše nosy se skoro dotkly z té blízkosti, ale cítila jsem zvláštní uspokojení z  toho, z jaké blízkosti jí mohu názorně ukázat svoje rozčílení. 

Sarahřina tvář nepůsobila kamenně jako maska, o nichž se z profesionality snažila Tornerová a v silných chvílích jí dotáhnula k dokonalosti. Ne, Sarahřina tvář vyzařovala zájem, z očí jí sršelo pobavení, ale ne takové, kdy se vám někdo vysmívá z hloubi srdce. Povolila jsem otěže nad svými schopnostmi a čekala, až do mého zorného pole proniknou barvy. Zatímco jsem sledovala, jak mlhavá vrstva obklopující Sarahřinu postavu nabírají na odstínu, vztekla slova se hrnula na povrch. 

"Tobě to přijde vtipné?" udeřila jsem na Sarah a doufala, že v ní vyvolám sebemenší jiskřičku zadostiučinění, "nevíme, zda se Meghan vůbec probrala! Nevíme, zda jsou zrovna teď všichni vůbec v pořádku!" Hlas se mi na moment zlomil a touha Sarah uhodit se stala o to silnější, když se její aura zbarvila do nebesky modré, tak uklidňující modré, až jsem si říkala, že to není možné, ale nemýlila jsem se. Stála jsem k ní tak blízko, že jsem cítila, jak se po mně natahuje, jak se mě zmocňuje uklidňující pocit, který byl v této situaci zcela mimo. Prudce jsem sebou ucukla zpátky a zapotácela se, když udělala Sarah další krok ke mně a pak další. 

Jako lusknutím prstu se z nebesky modré stala oranžová a pak zčistajasna se stala rudou, rudou, která mohla každým okamžikem vzplanout. Sarah se ke mně přiblížila tak, jako já předtím. Naklonila bradu mírně na stranu, nerovnoměrně ostříhané vlasy se jí svezly na stranu a odhalily nespočet stříbrných náušnic a pronikavý pohled.  

"Víš," spustila Sarah a zvedla ruku s černě nalakovanými nehty, zabodla mi ukazováček doprostřed hrudi a já zadržela dech, jak jsem se snažila skrýt odhalené kousky kůže do bezpečí pod vrstvu látky. "Možná emoce vidíš, ale vidět věci a rozumět jim, to jsou dva odlišné pojmy." 

Její slova se mě dotkla. Na více než osobní úrovni. O to víc mi připomněla, jak obtížné byli poslední měsíce doma. Snaha zapadnout a vrátit se k normálu. Zvedla jsem bradu a čelist se mi bolestivě zatínala s každým vyřknutým slovem. "Nech mě na pokoji, Sarah." Chystala jsem se ji odstrčit, ale Sarah neomylně stiskla mé zápěstí přes látku mikiny.