Pomaly se ke mně den co den hrnula rodina. Střídali se, někdy došel základ(máma s tátou), někdy teta nebo nový člené moji rodiny. Nový myslím těch, kteří s námi nebyli moc v kontaktu. Spočátku jsem byla dost překvapená kam daleko se to až dostalo, ale ségra, která za mnou chodila denodene mně tišila, že je vše v pořádku. Zvláštní. Neuměla jsem si představit, že jsem tak důležitý člen naší rodiny. Táta pro změnu zrušil s mámou služebky, alespoň po dobu, co jsem ležela na nemocniční postely a když došli, opakovali jak moc mně milujou. Milujou... můj zdravotní stav se lepšil fakt jen po malých doušcích. Moje myšlení, uvědomování věcí kolem sebe se rovnalo asi k dítěti, které právě zjišťuje, že život není jen mléčná čokoláda. Čokoládou se může stát, ale řádně hořkou a je jen na tobě, kolik šálků mléka přidáš do toho hořkého kakaa.
Milujou... miluje. Patrik!
Ležela jsem tam den co den a přemýšlela, co se mi na tom nezdá. Za prvé jsem ještě stále strácela vědomí a paměť, ale vždy mi rodina dodala vzpomínky. Rodina...
Rodina. Moje opravdová rodina. Kde jste.
Když jsem se porozhlédla po pokoji, když odešli, soustředila jsem se, kdo jsem a co tu dělám.
,,Jmenuji se Lea...uhm..Macyová, je mi..." zvedla jsem ruku a snažila se ukázat sama pro sebe číslo,, asi 17 let...ne 18. Mám..starší ségru s kterou nebydlím.."
No ták, vzpomeň si!
,,Táta s mámou taky nebydlí se mnou... bojím se bouřek, moje kámoška je.."
,,Vero" řeklo děvče, které vcházelo přes dveře s obrovskou kyticí.
,,Vero" zašeptala jsem pro sebe a koukla na okno, pak znova na ni,,Kde je Paťko?" Zněla moje otázka. Ona se jen divně koukla a nevšímala si mou otázku. Kdo..je..Paťko.
,,No co ty bojovnice?" Přisunula si ke mně malou židličku a sedla. Kytici dala do vázy, kterou se sebou vzala a dala mi na stolík. Usmívala se a chytla mi ruku.
Bojovnice? Jo, bojovnice!
,,Uhm, už to ujde... uhm, Vero..." naklonila jsem se k ní. ,,Co se mi stalo?" Zašeptla jsem a divně na mně koukla.
,,Ty nevíš, proč jsi tady?" Zavrtěla jsem hlavou.
,,Měla bych vědět, ale mám nějakou část hlavy poškozenou a nevzpomínám si. Řekneš mi to?" Hrála jsem se s prsty. Vyfoukla vzduch, zhluboka se nadechla.
,,Utrpěla jsi nehodu v autě" řekla. V autě? Jakém? Mám řidičák?
,,V jakém autě?" Znovu jsem šeptla.
,,Jela jsi na konzert Miley Cyrus do Vídně. Vezli tě holky z tvojí třídy." Říkala sekavě a hlavu sklonila.
,,Vero" mluvila jsem
,,Paťo byl s náma?"
