STMÍVÁNÍ-naopak

Dotyk

Tady máte další část :) příjemné čtení <3
Z POHLEDU EDWARDA:
Chystám se do školy. Zandám všechny učebnice do batohu, popadnu ho a řítím se dolů ze schodů. Dneska je obzvlášť ošklivé počasí, je úplně černo, leje a fouká studený vítr. Dám si snídani, nesoustředím se ani na to, co jím, protože moje mysl se soustředí na něco jiného. Ano, je to Isabella-chci říct Bella Swanová. Do školy se tak těším, jen kvůli ní, i když se ještě včera přiznala mé sestře, že miluje někoho jiného. Třeba na mě změní názor. Alice o ní teď každou volnou chvíli, co jsem s ní, pořád básní. Jak je úžasná, jak si budou rozumět, a jak budou skvělé kamarádky. Já tvrdím, že je pro mě vyjímečná, krásná jak z nějakého módního časopisu, neobyčejně laskavá, chytrá-zkrátka dokonalá. Její kudrnaté, tmavě hnědé vlasy, oči měnící barvu-jak zvláštní-, plné bezkrevné rty, bledá hezká pokožka,štíhlá postava-no, mohl bych tu být až do večera. Dojedl jsem svou snídani, hodil batoh do kufru, nasedl do auta, zapnul Debussyho na cédéčku a mohl vyjet. Zaposlouchal jsem se do známé písničky "Clair de lune" a přistihl jsem se, jak si zpívám. Dojel jsem na parkoviště, vystoupil, nasadil si batoh na pravé rameno a zamkl auto. V bezvadné náladě, jsem si to kráčel ke škole. Koukl jsem se na rozvrh a následně zaklel. "Vždyť já dnes nemám žádnou společnou hodinu s Bellou!" Snažil jsem se myslet pozitivně. Určitě jí uvidíš na obědě. No, tak tedy na obědě.
Z POHLEDU BELLY:
Ráno jsem vstala, učesala se, oblékla se do modré blůzy a džínů a nasadila si nepromokavé tenisky. Hodila jsem na sebe bundu na věšáku, popadla tažku a nasedla do svého "auta". Nastartovala jsem "auto" a vyjela směr škola. Uvědomila jsem si, že dneska je pátek, a tak nemám žádnou společnou hodinu s Edwardem. Ano, musím na něj pořád myslet. Co asi dělá? No, ale zpět k věci. Na jednu stranu jsem ráda, jelikož mě hrozně stlačuje touha se ho na místě napít-tak nádherně voní- a na druhou zase ne, protože bez něj se cítím, tak nějak neúplná. Nevím na jakou stranu se mám dát, jestli ho mám nechat být- aby byl v bezpečí, a nebo s ním zůstat a pokusit se ovládat svou touhu. Je to ale moc riskantní. Nechám to na náhodě. Po nějaké době dojedu ke škole. Samozřejmě, pěšky by to bylo rychlejší. Vylezu z "auta" a někdo na mě skočí. "Alice!"vykřiknu. "Bello!"křičí Alice. "Bello, jen jsem se tě chtěla zeptat, jestli bys náhodou nešla dnes po škole nakupovat, víš potřebujeme nutně nové oblečení a taky nějaké knížky do školy. Půjde i Jess." Chvíli dělám že přemýšlím, ale nakonec kývnu. "Paráda." stihne poznamenat a už si to míříme ke škole.
Když vejdu do třídy fyziky, hned se na mě vrhne Jessika. "Jé ahoj Bello... tak... půjdeš?" "No jasně!"jednoduše odpovím. Sednu si do zadní lavice, sama protože se k nám nedávno přidala Alice, a Jess si jí musí trochu "prozkoumat". Najednou cítím, jak se vedle mě, židle prohne. Kouknu se na dotyčného, ale než stihnu zareagovat,
řekne: "Ahoj Bello, jenom no... jen jsem ti chtěl říct, že se mi dost líbíš, a já vím že je to až za měsíc, ale nešla bys se mnou na ples? Tančit?" zeptá se mě s přiblblým úsměvem Mike Newton. "Promiň Miku, já ale netancuju." řekla jsem hned první lež, která mě napadla. Ve skutečnosti tančím úplně ladně, nádherně, ale s Mikem jít fakt nechci. Ještě by se něco zvrtlo. "Takže je to pravda. Všechny odmítáš, nikdo ti není dost dobrej. No nic, už ti nebudu překážet, paní Isabell Swanová." dořekl to, zvedl se a odešel. Měla jsem co dělat abych tady nevypěnila vzteky. Ví že se mi nelíbí, když mi někdo říká celým jménem, ale nad tím jeho monologem, jsem se musela usmát. Prý nikdo pro mě není dobrý. To spíš já pro nikoho, nejsem dost dobrá. Pch. "Slečno Swanová, mohla byste laskavě odpovědět na otázku?" zahřmí učitel. Já si ani nevšimla, že hodina už začala. "To se jí udělalo asi blbě, když mě odmítla." namítne Mike. "Tak DOST!!! Oba za dveře a máte neomluvenou hodinu!" Zamračím se na Mika, on na mě a oba vyjdeme na chodbu. "Nenávidím tě." řekne Mike. "Nápodobně." řeknu hrubým hlasem až nadskočí. Měla jsem co dělat, abych ho nezabila. Ohrozila bych tím mě, a Charlieho. Tak jsem si radši sedla a hlavu zabořila do dlaní. Najednou mě někdo pohladí po vlasech. Cuknu sebou, ale nezvednu hlavu protože vím že je to Mike. "Nech mě, Miku."šeptnu. "Bello?" Ten hlas! Je mi povědomý. Tak krásný. Rychle zvednu hlavu. Možná až moc rychle na obyčejného člověka. Jsem to ale blbá. Kouknu se. A najednou spatřím nádherné, karamelové oči, jak se na mě dívají. Nedokážu odtrhnout pohled. Vpíjí se do mě. Sedí vedle mě, nebezpečně blízko, uvědomím si. "Ano?" zeptám se i když jsem pokazila pěknou romantickou chvilku. "Co se stalo?" Ach, ten jeho přenádherný, starostlivý a melodický hlas. Všechno jsem mu do podrobna vysvětlila, a on kouknul na Mika. Zamračil se na něj. "A co tady děláš ty? Nemáš být na hodině?" ptám se. "Šel jsem na záchod." řekl a pokrčil rameny. No jo, já zapomněla, ty lidi a jejich "potřeby". To mi nechybí. "Aha." plácnu. Když zazvonilo, chtěl mi podat ruku, abych mohla vstát, ale jak se mě dotknul, okamžitě ucukl. A já si to uvědomím.
Z POHLEDU EDWARDA:
Chtěl jsem jí podat ruku, ale jakmile jsem se jí dotknul, měla tak šíleně studenou pokožku, že jsem sebou automaticky ucukl. Nechtěl jsem ucuknout. "P-promiň, m-máš hroz-zně studenou ru-ruku, ne-nechceš p-půjčit svetr?" podaří se mi vykoktat. "Ne, to je dobrý, není mi zima." "Vždyť máš ruku jako kus ledu. Možná i studenější." namítnu. "Ne to je dobrý." řekla. "To je tvoje normální teplota?"nedá mi to a zeptám se. Chvíli váhá, jako by se rozmýšlela jestli mi to řekne, nebo ne. "Ano."nakonec odpoví. Zůstanu tam stát jak idiot, a koukám na ní s mírně pootevřenou pusou. Ani si to neuvědomím.
Potom, po chvilce, se proberu z tranzu. A najednou se mi něco vybaví.
Flashback
Sedíme s Jasperem u nás doma. Koukáme na televizi a za měsíc se stěhujeme pryč. Snažím se na to nemyslet. Jíme s Jasperem chipsy, i když on se u toho tváří, jako by jedl bláto. Koukám na zprávy a sahám do misky pro další chipsy. Jasper asi taky ve stejnou dobu, protože naše ruce se setkají. Alice říkala, něco o tom, že má Jasper studené ruce, ale nenapadlo mě, že až tak. Ucuknu a podívám se na něj. "Promiň, musím na záchod" řekne a zmizí pryč. Sedím tam, jak přikovaný. "Co to mělo znamenat?" Má je studené jak led, na severním pólu. Vypnu televizi, vstanu z pohovky a ještě mimo kráčím do pokoje.
End of flashback
Když se proberu, vidím Bellu jak na mě zírá. Neutekla, jako Jasper. "Jsi v pohodě?" zeptá se mě. "Ano." řeknu. "Doprovodím tě na další hodinu" nabídnu se. "Tak jo" souhlasí. Podám jí ruku, tentokrát neucuknu, a vstane. Společně vedle sebe kráčíme po chodbě. Smějeme se na sebe. Má tak nádherný úsměv. "Bello! Musím s tebou mluvit." někdo křičí, a my se otočíme. A když vidím, kdo tam stojí, tak mě všechna dobrá nálada přejde. A Bellu, vypadá taky.
Ahoj všichni! Moc vám děkuju za 1,02 K reads. Jsem hrozně šťastná. Mám vás hrozně moc ráda. Dneska jsem udělala trochu delší část. Doufám že se vám líbila. A brzy přidám další. Ahoj ❤❤❤ <3 Děkuju moc za votes a komenty. Vážím si toho. :-*