Ztracené tajemství assassínů

Kde to jsem?

Cítila jsem, jak ležím na tvrdší posteli. Od cesty autem mě bolelo celé tělo. Netušila jsem, co se se mnou stalo či to byl jen sen.

Opatrně jsem otevřela oči a potají doufala, že se probudím v našem pokoji. Když jsem je, ale otevřela, viděla jsem před sebou dřevěnou stěnu. Dřevo bylo již staré několik let a ve vzduchu jsem cítila smůlu a míchaná vajíčka? Někdo vařil jídlo. Přetočila jsem se na opačný okraj postele a nenápadně se rozhlédla po místnosti.

Byla jsem v ní sama. Místnost byla malinká, byla tu jen moje postel a větší skříň. Ucítila jsem vůni míchaných vajíček a uvědomila jsem si, jaký mám hlad. No tak vzpamatuj se, nařídila jsem si. Zavzpomínala jsem co se mi stalo. Někdo mě unesl a já teď byla někde ani nevím, kde. Musela jsem utéct a vrátit se zpátky do tábora ke svým kamarádům a mým spolubydlícím.

Měla jsem za to, že je ještě noc, ale sluneční paprsky procházející oknem ve stěně mě utvrdily o opaku. Do místnosti se dalo dostat po dřevěném schodišti. Musím se odsud dostat,zopakovala jsem si a zvedla se potichu z postele.

Opatrně jsem našlapovala po dřevěné podlaze. Bála jsem se, že dřevo zaskřípe a upozorní moje únosce. Stejně opatrně jsem se snažila jít i po schodech.

Když jsem byla v polovině schodů uviděla jsem po pravé straně od schodiště místnost, která byla pravděpodobně kuchyně a v ní jednoho z únosců. Nejspíš mě měl hlídat, abych neutekla. Stál u kuchyňské linky a něco vařil na pánvičce. Muž zamíchal s obsahem pánvičky a já znovu ucítila míchaná vajíčka.

Pokračovala jsem po schodišti dál dolů. Schodiště vypadalo staře, stejně jako celá budova. Ale většina budov, které jsem znala měla víc místností, ale tahle jen dvě, o kterých jsem věděla. Už mi zbývalo sejít jen dva schody a zatím ani jedno vrznutí. Začala jsem se radovat, že se odtud dostanu bez povšimnutí, ale v tu stejnou chvíli pode mnou vrznul schod, na který jsem šlápla. Otočila jsem hlavu k únosci a zjistila, že si mě všimnul. Stál tam a neklidně mě pozoroval. Všimla jsem si, že má za opaskem zbraň takovou o jakých jsme se učili. Útočník k ní pomalu natahoval ruku. Rychle jsem se podívala před sebe a uviděla přímo pře sebou střední okno a vedle něho dveře, ale ty mohli být zamknuté. Musela jsem se odtud dostat za každou cenu. Seskočila jsem z posledního schodu a rozeběhla se ke dveřím."Hej. Stůj,"křiknul na mě únosce. Zavřela jsem oči a proskočila oknem.

Dopadla jsem na dřevěnou terasu přímo do popadaného skla, které mi rozřízlo kůži. Stále jsem byla oblečená v bílém nátělníku s černými kalhotami, ale vlasy jsem už neměla stažené v culíku, nýbrž volně rozpuštěné.

„Řekl jsem stůj, sakra,"křičel na mě únosce. Rychle jsem se postavila na nohy a zamířila k autu, které bylo zaparkované před domem. Nevěděla jsem, kam se mám schovat, a tak jsem se schovala za auto a modlila se, aby mě útočník nenašel. Slyšela jsem, jak otevřel dveře a vyšel z domu."No tak, vylez ven." Byla jsem udýchaná a vyděšená k smrti. Skousla jsem si rty a začala couvat k zadní části auta. Z očí mi začaly téct studené potůčky slz.

Vždycky jsem si přála, aby se mi můj život trochu změnil. Aby nebyl tak nudný, ale po tomhle jsem netoužila. Najednou mě někdo chytil za loket a vytáhnul mě zpoza auta. Prudce jsem se otočila a zůstala nevěřícně zírat na muže, který mě silně držel za loket a vedl zpátky k budově."Pane Negvisi?"vykoktala jsem ze sebe.

„Ahoj Anno,"odpověděl mi pan Negvis jako by se nic nedělo."Řekl jsem ti, ať ji neustále hlídáš!"

„Já ji hlídal,"bránil se muž se zbraní. Na chvíli jsem se vzpamatovala a vymanila se z Negvisova sevření. Odstrčila jsem ho od sebe a zamířila k lesu, který oblast ohraničoval. Uslyšela jsem výstřel a prudce se otočila k muži se zbraní. Mířil přímo na mě. Zaplavil mě strach ze smrti. "Pokračuj a zabiju tě,"řekl mi muž. Jeho hlas byl bezcitný a chladný.