Ztracené tajemství assassínů

Všude samá smrt

Zase jsem slyšela to otravné pravidelné pípání u mé hlavy. Připadala jsem si, jakoby mě přejel parní válec. Vůbec se mi nechtělo otevřít oči, abych viděla, kde to zase jsem. Ale podle toho otravného pípání to typuji na zdravotní středisko v Útočišti. Takže se jim to podařilo. Pamatuji si, jak mě střelili a páčivá bolest, která mi projela tělem, jakmile jsem se na lůžku nepatrně pohnula, mě o tom jenom utvrdila.

„Anno?" zašeptal někdo moje jméno. Ten hlas byl tichý a nakřáplý, ale i přesto jsem ho poznala. Musela jsem se usmát nad tou ironií. Já tu ležím vážně postřelená, u hlavy mi zní ten příšerný přístroj a on z toho nejspíš zase vyvázl jen s postřelenou rukou o pár modřin. Nejlepší je, že to on bojoval, zatímco mě bránil a hůř jsem skončila já.

„Čemu se směješ?" zeptal se nechápavě. Ucítila jsem, jak se lůžko na okraji prohloubilo, když si na něj někdo sedl. Konečně se mi povedlo přemoct únavu a otevřela jsem oči. Jack seděl na okraj postele a pozoroval mě. Natočila jsem k němu hlavu a usmívala se jako blázen. Vypadal v pořádku, ale já se cítila a určitě i vypadala děsně.

„Tomu, že vždycky skončím hůř já a ty z toho vyvázneš víceméně bez zranění," řekla jsem mu unaveně. Zvedla jsem si opěradlo lehátka, abych aspoň trošku seděla. Když jsem se posunula do sedu, moje rána o sobě dala znovu vědět v nepříjemné bolesti. Nechtěla jsem, aby Jack věděl o tom, jak mě to bolí, ale jemný bolestný sykot mě prozradil.

„Mám zavolat Cass?" zeptal se a chystal se zvednout z postele. Zakroutila jsem hlavou a rychle ho chytila za ruku. Jack si se mnou na rukách propletl prsty. Zadívala jsem se na naše spojené ruce. Byl to zajímavý pohled, jak jeho velká ruka, drží moji malou. Připomnělo mi to, jak jsme se takhle drželi naposled. Bylo to ve společnosti, když jsme chtěli zachránit moje rodiče, jenže jsme selhali. Hlavou mi proběhlo, jak dlouho tu vlastně jsem a co všechno se stalo a odpovědi tady měl jediný člověk, ale ten byl v mluvení rychlejší než já.

„Všichni jsme se o tebe báli. Málem jsi nám zase umřela," řekl Jack a posadil se zpátky vedle mě na lůžko. Při jeho slovech jsem si vzpomněla na všechno, co se ve společnosti řeklo a stalo. Máma položila svůj život kvůli mně. Všichni lidé, které jsem ztratila byli mrtví kvůli mně. Všechno co se dělo bylo kvůli mně. Jackova matka nás nechala na té střeše žít kvůli mně. Všechno co se dělo bylo kvůli mně. Všichni lidé, které jsem ztratila byli mrtví kvůli mně. Možná kdybych v tom vrtulníku zemřela hodně věcí by se změnilo. Lidé, kteří po mě šli by toho nechali, protože bych byla mrtvá. Jedna smrt by mohla zachránit několik životů.

„Měli jste mě nechat umřít," řekla jsem mu a vyvlekla ruku z jeho a sundala si i jehlu, která mi vedla do těla z kapačky. Jack na mě třeštil nevěřícně oči. Nehápala jsem, proč tu pokaždé je. Určitě mu to nařizuje Marek a nebo z lítosti. Přece nikoho nemám a neznám tenhle svět, ale kvůli tomu se ke mně nemusí chovat jako k chudince. Nepotřebuji, aby se ke mně vázal, i když jsem to někde uvnitř chtěla.

„To teda neměli. Navíc už znám tenhle tvůj pohled, že je všechno tvoje vina, ale není. Tvojí smrtí by se nic nevyřešilo," odpověděl mi ostře. Celý se napjal a v očích se mu tvořily blesky zlosti. Proč mu to tolik vadí?

„Ale je to pravda. Už kvůli mně zemřelo hodně lidí a oba víme, že společnost toho nenehá, dokud mě nechytí, protože jsem pro ně důležitá. Všichni to říkají," řekla jsem mu stejně ostrým tónem.

„Není to pravda, Anno. Možná tu jsou důvody, proč z tohohle světa odejít, ale je víc důvodů, proč tu zůstat, bojovat a žít," vyprskl na mě a zvedl se z postele. Že je víc důvodů, proč tu zůstat? O tom pochybuji. S urputnou bolestí jsem se na posteli posadila a pozorovala, jak Jack chodí od lůžka ke stěně tam a zpátky. Tohle bylo deprimující.