Ztracené tajemství assassínů

Útočiště

Konečně jsem se znovu probudila. Ležela jsem na posteli přikrytá teplou dekou. Už jsem necítila vůni smůly, spíš čistě vypraného prádla. Pomalu jsem otevřela oči. Nebyla jsem ve srubu, ale v nějaké místnosti s bílými stěnami. Rozhlédla jsem se po pokoji. Byla tu kovová skříň, stůl s židlí, na které někdo seděl a pozoroval mě. Rychle jsem se posadila a přitlačila se co nejvíc ke stěně. Byl to ten kluk, který mě v lese nesl. Jmenoval se Jack. Jeho oči si mě prohlíželi. Pane bože, jestli tu byl celou dobu, když jsem spala a sledoval mě při tom, proletělo mi hlavou.

„Kde to jsem?"zeptala jsem se zmateně.

„Hej, jen klid, jasný,"řekl a zvednul ruky.

„Tobě se to lehce řekne. Byl jsi tu celou dobu, když jsem spala?"

„Jo,"odpověděl klidně. Lekla jsem se, že se mezitím něco stalo, že mě znásilnil a já o tom ani nevěděla." Ale neboj ani jsem se tě nedotknul."

Jak k sakru mohl vědět, že jsem na tohle pomyslela, zeptala jsem se sama sebe. Sedla jsem si do tureckého sedu a snažila si srovnat myšlenky v hlavě. Když jsem, ale pohnula s pravou nohou, zabolela mě a já si ji chytila do ruk.

„Je to jen naražené. Zítra už budeš normálně chodit, ale stále to bude bolet,"řekl mi.

„Díky." Podívala jsem se na nohu. Měla jsem ji obvázanou obvazem."Tvoje práce?"

„Ne. To ošetřovatelka,"odpověděl mi a nahnul se ke mně. Pustila jsem nohu ze sevření a přilepila se zpátky ke stěně. Něco uvnitř mi, ale říkalo, že mu můžu věřit.

„Stále jsi mi neřekl, kde to jsem. Co se vůbec stalo?"zeptala jsem se ho a pořádně si ho prohlédla. Na tváři měl krvavý šrám a levé rameno měl obmotané obvazem.

„Vítej v Útočišti. Když jsme tě uspali, za což se omlouvám, tak nás našli a ocitli jsme se v přestřelce. Povedlo se nám utéct a dostat se sem, i když jsme získali nějaké ty šrámy."

„Postřelili tě? A co ten druhý kluk?"

„Jacob? Neboj se o něj, je v pořádku."

„Co je to vůbec to Útočiště?."

„Pojď, ukážu ti to tu."Jack se zvednul ze židle a natáhnul ke mně ruku."Stále mi nevěříš jako v tom lese?"

„Jak mám vědět, že ti můžu věřit,"řekla jsem mu a zůstala sedět na posteli.

„Zkus to. Někde uvnitř cítíš, že mám pravdu," odpověděl mi a na tváři se mu objevil úšklebek. Měl pravdu. Něco uvnitř mi říkalo, že má pravdu.

„Jak to víš?"zeptala jsem se.

„Pojď se mnou a povím ti to." Natáhnul ke mně ruku a já se jí chytla. Pomohl mi vstát z postele. Postavila jsem se na nohy. Chtěla jsem udělat krok ke kovovým dveřím s malým skleněným okýnkem, ale místo toho jsem zavrávorala a téměř spadla, kdyby mě Jack nechytil.

„Díky,"řekla jsem mu. Pomohl mi postavit se zpátky na nohy a otevřel dveře.

„Není zač. Chceš pomoct. Neuvědomil jsem si, že na tu nohu nemůžeš pořádně došlápnout."

„Dobrý, zvládnu to."Udělala jsem další krok ke dveřím, bez Jackovi pomoci. Vyšla jsem z místnosti na chodbu.

„Dobře. Následuj mě,"řekl a vyšel na pravou stranu. Opřela jsem se o stěnu a šla za ním.

„Kam mě to vedeš?"zeptala jsem se ho po chvíli.

„K našemu vůdci, chtěl s tebou mluvit, až se probereš." Zastavila jsem se. Jack se ke mně otočil a nechápavě se na mě podíval."Co je?"