Ztracené tajemství assassínů

Ovládej svoje city a emoce

Nevím ani, jak dlouho jsem na Jacka čekala. Asi jsem si měla vyžádat tu knížku, abych se zabavila jinak než hraním si se svým řetízkem hlavy vyjícího vlka a přemýšlením nad tím, co se mi tehdy večer stalo. Dokážu to udělat znovu sama od sebe nebo se mi to zničehonic stane? Podle Jacka se to u Adriany opakovalo, ale dokázala to ovládat nebo ne? Zná vůbec někdo odpovědi na moje otázky? A co máma s tátou? Cítila jsem, že je máma stále na živu, jako bych s ní byla propojená, ale v tátově případě jsem nic takového necítila. Musím je najít a pomoct jim. Jsou to mí rodiče a já je chci zpátky za jakoukoliv cenu.

Dveře od mého pokoje se otevřely a já sebou na posteli trhla. Proč sebou musím pokaždé trhnout, když mě někdo vyruší z myšlenek. Podívala jsem se ke dveřím, přes které potichu vešel dovnitř Jack. Snažil se být nenápadný, ale moc mu to nevyšlo.

„Myslel jsem, že spíš,"řekl a podíval se na mě.

„Ne, přemýšlela jsem o tom co se děje."Pustila jsem řetízek z rukou a nechala ho spadnout zpátky na krk, kam patřil.

„Jak vidím, tak ses z toho ještě nezbláznila, ale nemíním nic riskovat."Tak tohle bylo divný. Jo z věčného uvažování by mi přeskočilo, ale proč mám pocit, že má Jack něco v plánu?

„Jak to myslíš?"zeptala jsem se nechápavě.

„Pojď se mnou."Jack ke mně natáhl ruku. Vylezla jsem z postele a přijala ji. Jack ji pevně stiskl a lhala bych, kdybych řekla, že se mi to nelíbilo. Jack pootevřel dveře a rozhlédl se po chodbě."Musíme být potichu. Kdyby nás Cass viděla, dostal bych od ní vynadané a ty by ses musela vrátit zpátky do postele."Souhlasně jsem přikývla. Bylo mi jasné, že provádíme něco, co by jsme neměli a mě vždycky bavilo porušovat pravidla. Zase jsem se cítila jako ta stará Anna, která v táboře kašlala na pravidla a tím se cítila volná.

Jack rozevřel víc dveře a vedl mě rychle chodbou, kterou osvětlovala slabá světla připevněná na stěnách chodby. Našlapovali jsme potichu a rychle. Byli jsme skoro na konci chodby u schodiště o patro níž, když mě zničehonic Jack strhl na stranu do kouta, kde byly nějaké skříně. Tenhle kout nebyl osvětlený, takže jsme byli skryti ve tmě, ale i tak mě Jack přitisknul zády mezi zeď a stěnu skříně a postavil se čelem ke mně. Co to sakra vyvádí?

„Co to...?"Nestihla jsem se ani zeptat, když mi Jack přikryl ústa rukou. Na tohle jsem začínala být alergická. Přesunula jsem svůj zrak z Jackovi vypracované hrudi na jeho obličej, který byl slabě osvětlený světlem z chodby, kde jsme před chvílí stály. Já se tu vážně s těží vyznám.

„Poslouchej,"zašeptal mi Jack do ucha a sundal ruku z mích úst. Uslyšela jsem klapání podpatků. Někdo šel po schodech nahoru. Jack pozoroval zpoza skříně osvětlenou chodbu a já poslouchala kroky. Osoba se blížila. Najednou se Jack opřel rukou o skříň a víc se za ni schoval. Nikdy jsem vedle něj nestála tak blízko. Byli jsme k sobě tolik přitlačení, aby nás osoba nezahlédla, že jsem slyšela tlukot jeho srdce a zvedání jeho hrudníku při každém jeho nádechu. Až teď jsem si uvědomila, že je o necelou hlavu vyšší než já. Zase jsem se cítila vedle něho, jak malá holka.

Přestala jsem poslouchat kroky, které jsem předtím slyšela, ale Jack tak nevypadal. Byl soustředěný a ostražitý. Za chvíli se uvolnil a podíval se na mě. Na tváři se mu objevil nevinný úsměv.

„Proč mám pocit, že zrovna provádíme něco, co by jsme neměli?"zeptala jsem se a snažila se nabažit jeho úsměvu. Byl tak krásný. Jack se ke mně sklonil a já se cítila nesvá.

„Protože je to teoreticky pravda. Měla by jsi být v posteli na ošetřovně, dokud tě Cass nepropustí." Tohle vypadalo na pěkný průšvih až zjistí, že tam nejsem.