Ztracené tajemství assassínů

Co se to se mnou děje?

Opřela jsem se zády o dveře. Nechtěla jsem nikoho vidět, ale slyšela jsem, jak někdo běží chodbou. Na dveře se ozvalo naštvané klepání. Někdo se pokusil otevřít dveře, ale rychle jsem je zamkla a svezla se po jejich stěně na zem. Nesnášela jsem být středem pozornosti a tam se na mě všichni dívali, jak na vzácný předmět. A potom Ian, který mě mohl zabít a nikdo ho nezastavil. Co to k sakru mělo všechno znamenat. Byla jsem zmatená.

„To tak Anno otevři ty dveře."Jack na ně vztekle bušil a křičel na mě.

„Jdi pryč! Nechci nikoho vidět."Chtěla jsem být sama. Cítila jsem, jak mi po tváři tečou studené slzy. Rozpustila jsem si vlasy a prohrábla si je rukou.

„Anno nech mě ti to vysvětlit, co se tam stalo." Jack se od dveří vůbec nevzdálil, ale aspoň už nebušil do dveří.

„Já ti řeknu sama, co se tam stalo. Ten kluk se mě pokusil zabít a málem se mu to i povedlo. Nikdo z vás ho nezastavil a pak jste se na mě dívali jako na monstrum, které jsem!"Vztek ve mně přímo sílil.

„Anno Ian je kretén nejvyšší úrovně, ale nezabil by tě. Black jen chtěl zjistit, co je v tobě."

„A to mě má uklidnit!" Tahle konverzace skrz dveře byla pro nás oba bezpečná. Utřela jsem si slzy a vzpomněla si na slabé šimrání na levé tváři. Zvedla jsem se ze země a běžela se podívat do zrcadla v koupelně, co se mi tam stalo, i když trenérova slova o tom, že jsem si vysloužila tetování mi dávali nápovědu. Prosím ať tam není. Prosím.

Mé modlení, ale bylo k ničemu. Když jsem se podívala do zrcadla, uviděla jsem na tváři svoje známé tetování. Sakra. Uslyšela jsem lomcování klikou u dveří. On to prostě ještě nevzdal.

„Anno prosímtě, pusť mě dovnitř. Jen se chci ujistit, že jsi v pohodě."

„To bych lhala! Jacku prosím jdi pryč." Chtěla jsem být sama, zvyknout si na tohle všechno.

„Anno."Jeho hlas byl prosebný, ale já jsem vřela vztekem. Když jsem ho před chvílí ucítila v tělocvičně nebo co to byla za místnost, tak jsem mlátila do kluka a to jsem prostě nebyla já. Sakra, co se to se mnou děje.

„Prostě jdi pryč!"zařvala jsem z plných plic ke dveřím a vrazila rukou do zrcadla, které se roztříštilo na kousky.

„Anno. Jsi v pohodě? Co to bylo."On to prostě nemohl nechat být a odejít od těch dveří.

„Řekla jsem, ať vypadneš!" Už jsem byla opravdu naštvaná a až teď jsem cítila bolesti z ran, které mi Ian udělal i moji bolavou nohu. Super nejsem tu ani den a už budu mít několik modřin plus jedno tetování. Tohle bylo příliš. Ze vzteku se stala sebelítost.

Přešla jsem zpátky ke dveřím, přiložila k nim ucho a poslouchala, jestli tam Jack stále je. Nikoho jsem tam neslyšela. Slzy mi neustále tekly z očí. Pomalými kroky jsem se přemístila k posteli, kde jsem zabořila hlavu do polštáře a začala ještě víc brečet. Proč zrovna já. Je sice pravda, že jsem chtěl změnu od toho běžného života v táboře, ale ne až takovouhle. Instinktivně jsem si chytila náhrdelník na krku a schoulila se do klubíčka.

Musela jsem na chvíli vyčerpání usnout, dokud mě znovu neprobudilo bušení na dveře."Blakeová je čas oběda."Pomalu jsem se zvedla z postele a šla ke dveřím. Odemkla jsem je a chtěla jít na oběd, ale nakonec jsem si to rozmyslela a lehla si zpátky do postele. Nechtěla jsem se znovu dívat na lidi, jak mě pozorují jako nějaký vzácný exemplář a taky jsem se chtěla vyhnout Jackovi. Až teď mi došlo, co jsem udělala. Chtěl mi jen pomoct a já ho poslala pryč. Tohle jsem nebyla já, alespoň mé staré já. Tych změn na mě bylo hodně.